V Berlíně to bylo to samý v bledě modrym. Hráli jsme v jednom klubu, kde jsme dobře znali majitele a měla to bejt spíš menší akce bez jakýkoliv propagace a problémy tam byly stejně. Čtyři členové skupiny stáli osamoceně proti celýmu publiku. Prsty v tom měli samozřejmě německý skíni. Jejich politický zaměření se nám vůbec nezamlouvalo. Nás politika nezajímala vůbec. Oni slyšeli zvěsti o naší kapele a četli o naší chuligánský scéně a tak automaticky předpokládali, že s nima budem souhlasit. Byly to ty samý hádky, který znechutily Jimmy Purseyho a vedly ho k tomu, aby rozpustil Sham 69. Teď už jsem chápal proč to Pursey udělal. Já a Mickey jsme si zašli do hospody a jakmile nás lidi uviděli, začli: „Měli byste bejt na naší straně. Měli byste bejt pravicoví….nebo levicoví.“ A já pořád dokola odpovídal: „Nás tohle nezajímá, nás zajímá jen fotbal.“ Publicitu jsme získali monstrózní. Chtěli jsme ale politiku udržet mimo fotbal. Cockney Rejects byl náš život. East End a fotbal.
Spousta fanoušků začla poslouchat naší hudbu prostě proto, že East End se dal najít v každym městě, od Liverpoolu po Portsmouth. Všichni jsme byli z centra města a bylo jedno jakýho.
Na rozdíl od snobskejch blbečků z předměstí, který zakládali punkový skupiny na kolejích univerzit, jsme hráli muziku, která byla o životě, kterej jsme skutečně prožívali v ulicích.“
Lol Prior přitakává:
„Rejects opravdu pobouřili celej hudební průmysl. Na rozdíl od Sham a dalších skupin před nima, nemuseli trpět to čemu jsem řikal kokoti ze zapadolondýskýho hudebního průmyslu.
Díky konexím Garry Bushella, kterej pracoval jako grafickej editor v časáku Sounds a taky díky tomu, že už měli menší hit „Flares and Slippers“, na indie labelu, mohli podepsat smlouvu rovnou s jedním z hlavních studií – EMI. Co je udělalo zajímavými bylo to, že nemuseli dělat kompromisy. Byli tu čtyři maníci z východního Londýna, který si mysleli, nasrat, budem hrát tohle a budem si dělat svoje písničky, tak jak se líbí nám.
Jestli přitom myslíte na písničky jako například „Shitter“, „Are You Ready to Ruck?“, „Running Down the Back Streets“ – tak pro mě skoro každá jejich písnička byla provokující.
Jako skupina si myslim, že byli důležitý pro jejich nekompromisní postoj k hudebnímu průmyslu, kdy se pevně drželi svejch názorů a nenechali se do ničeho vmanipulovat. Další co jsem na nich obdivoval bylo, že se nebáli dávat na odiv svoji příslušnost k West Hamu. Byli na špici hudebních žebříčků a přitom na sobě pořád měli vínovo-modrý barvy. Překřížený kladiva byly všude a i lidi, který nebyli fanoušci West Hamu si kupovali singl „Bubbles“. Věřím tomu, že oni byli ten důvod proč tolik lidí po celym světě dnes fandí West Hamu.“
Lol komentuje ostatní skupiny, který měly co do činění s West Hamem:
West Ham – nebo spíše I.C.F. – skutečně ovlivnili hnutí punk, který dneska představuje jednu z největších hudebních scén ve světě, a to přestože žili ve Velký Británii, čemuž se dá jen těžko uvěřit. Co je opravdu zvláštní je to, že žádnej jinej sportovní klub neměl radikální fanoušky, který by se tolik angažovali v nějakym hudebnim stylu.
SKREWDRIVER: Podle toho co vim, tak žádnej člen nebyl fanoušek West Hamu. Přesto v jejich počátcích se na jejich koncertech objevovala spousta skinů fandících West Hamu.
THE 4-SKINS: Je to sice divný, ale 4-Skins pravděpodobně prodali po celym světě víc desek než Rejects… hlavně kvůli tomu, že byli nechvalně známí, což pramenilo jen z jejich koncertu v červenci 1981 v Southall Hamborough Tavern, kterej se zvrhnul v pouliční výtržnosti. Přestože tam hráli i Business a Last Resort, tak vina padla na 4-Skins. Skončili potom co vydali třetí album a nikdy se neposunuli k jinýmu hudebnímu stylu tak jako Rejects nebo Upstarts. S West Hamem byli propojený zkrze Scullyho, kterej byl jejich první manažer a Gary Hodgese, což byla dobře známa osobnost na Upton Parku. Mezi jejich doprovodem a fanouškama byla spousta z West Hamu. Tolik, že většina fanoušků ostatních týmů si radši jejich koncerty v Bridgehouse nechala ujít.
(..to be continued..)
