Naše živá vystoupení byla jedno velký bitevní pole. Nakonec nám zakázali hrát na všech univerzitních kolejích a v každym Odeonu po celý zemi. Další horký chvilky přišly na řadu v Electric Ballroom v Camdenu, severnim Londýně. Už jsme tam předtim hráli, ale tenhle večer se změnil v peklo – na místě bylo celý ICF. Potíže začaly v zadní části sálu a rozšířily se jako vlna tsunami. Čistý fotbalový násilí – Arsenal vs. West Ham. Další špatná publicita – a zase jsou u toho Rejects. Tentokrát nám dala zákaz londýnská městská rada, takže jsme nemohli hrát v Londýně ani na severu země po problémech v Leedsu a Huddersfieldu. Koncert v Huddersfieldu se odehrál v černošskym klubu nazvaným U Kleopatry. Vyhazovači byli černoši a tak se obávali problémů spojených se skinheadama, že nás radši poprosili jestli by naši bedňáci nemohli vzít šichtu u vstupu za ně. Carlton Leach se šel podívat dolů, aby se podíval v čem je problém.
Prones: „Serte na ně, prostě jim to nandejte“ A to taky Huddersfieldskejm skinheadům udělal, vletěl do nich po hlavě.
V Leedsu zase byli skinheadi hodně pravicoví. Věděli jsme, že mluví o nesmyslech a víc než že by tomu opravdu věřili, tak to byla jen přetvářka – ale takový byly časy a v některejch městech prostě pravičáctví letělo. Média nás dávala do souvislosti s takovym jednáním a psalo se, že přitahujeme tenhle typ lidí a tak se stal Leeds dalšim místem, kde jsme nesměli hrát.
Jindy jsme zas hráli v klubu v Plymouthu, kterej přes den fungoval jako boxerská tělocvična. Parta kluků tam zrovna sparovala, když jsme přijeli a začli se chystat na večer. Ta bandička neměla ani páru o tom, že Jeff Stinky a jeho brácha Mickey za mlada boxovali za West Ham. Ve skutečnosti byl Jeff dokonce tak dobrej, že by moh klidně boxovat v ringu za repre Anglie.
Jeff, kterej nebyl zrovna moc velkej vystoupil nahoru a řek: „Zaspáruju si s tebou, kámo“. Bum, bum, bum a týpek se válel na zemi. Místní z toho byli nešťastný. Ukázalo se totiž, že Jeff právě zbil jejich hlavního vyhazovače! Potom co jsme dohráli jsem byl sám v šatně když najednou dovnitř vlít Mickey a postavil se za mě. Za nim se přihnali všichni vyhazovači z klubu. Jak jsem se zatnutejma pěstma stál, pomyslel sem si, co jim kurva udělal.
Těch osm chvastounů, ale nechtělo mít se mnou nic společnýho a řekli „Chceme toho malýho chlápka co stojí za tebou“
Z pódia jsem odešel jako první a nevěděl jsem, že jeden z nich při odchodu chytnul Mickeyho a zasyčel: „Rozdáme si to venku“.
Mickey udělal krok dopředa a pustil mu jednu ránu. Spadnul tam jak pytel brambor a k tomu mu ještě zapad jazyk. Ve chvíli kdy se zbytek vyhazovačů chystal do mě a Mickeyho pustit, vešel dovnitř majitel klubu.
Před šatnou překročil maníka, kterej se ještě pořád dávil se zapadlym jazykem. Šéf ukázal na jeho vyhazovače a řekl: „Si ze mě děláte prdel ne, jak moh takhle sejmout toho nejlepšího z vás?“
Přikázal jim ať vypadnou ven a překročil zpátky vyhazovače, kterej ještě furt chrchlal na podlaze.
Bez šance najít jakejkoliv prostor, kde by byli ochotný riskovat náš koncert, jsme se poohlíželi po kontinentu, ale skinheadi se objevili i tam, konkrétně v Německu. Německý skíni s tričkama West Hamu se začli srocovat na našich koncertech, potože byli přesvědčený, že jsme skinheadská kapela. Hráli jsme taky v Black Theatre v Paříži a už po třetí písničce vypukla bitka. Světla se rozsvítila, odtáhli nás z pódia a bylo nám řečeno, že dál hrát nesmíme. „A kdo to kurva řek?“, zeptali jsme se. „CRS“, byla odpověď. „A co je doprdele CRS?“ Podívali jsme se z okna a uviděli desítky zmrdů s dlouhejma obuškama a puškama mířícíma do davu. CRS – francouzská elitní pořádková jednotka – jednoduše vyvedla všechny ven z divadla. My jsme se bitky vůbec nezúčastnili. Dav, směsice euroskínů, pankáčů a dalších mladejch lidí podle oblečení neidentifikovatelných, se o to postaral sám.
(..to be continued..)
