Žádný z těhle lidí nebyli náckové. Většina z nich se o politiku nestarala vůbec, kromě toho, že volili (když už se k tomu obtěžovali) Labouristy. Což pocházelo spíš než z politickýho přesvědčení, z jejich společenskýho zařazení. Zanedbatelný procento se hlásilo buď k extrémní pravici nebo naopak levici. Už z podstaty byli přirozený konservativci. Věřili hlavně v sebe samotný. Byli patrioti a byli pyšný na příslušnost ke svý společenský třídě a na svou kulturu. Vypadali dobře a oblíkali se kvalitně. Bylo důležitý nevypadat ošuntěle nebo jako student. Jejich hrdiny byli boxeři a fotbalisti a ne žádný odborový předáci. ICF se pravidelně objevovali na koncertech Rejects v Londýně. Za hranicema Londýna se stalo spojení s fotbalovejma výtržnostma jejich prokletím. Pódium si vždycky vyzdobili červenou vlajkou s Union Jackem, westhamskejma překříženejma kladivama a nápisem “West Side” (to byla část stadionu preferovaná těma nejdrsnějšíma fandama kladivářů). Jejich druhým hitem byla verze klubový hymny West Hamu “Bubbles”, která tvořila kulisu tažení West Hamu za vítěztvím v poháru v létě roku 1980. Na straně B byla písnička oslavující ICF nazvaná “West Side Boys”.
Všechno dohromady na fanoušky ostatních klubů po celý Anglii působilo jako rudej hadr na býka. V severolondýnskym Electric Ballroom se banda dvou set těch nejlepších rváčů West Hamu pustila do necelý padesátky Arsenalu a vymlátili je pryč. Ale ultranásilí v Birminghamu už odhalilo jakejm problémům budou čelit v budoucnu. Z velký části tam tvořili obecenstvo skíni z Birmingham City, který o sobě dávali vědět skandováním už při první skupině Kidz Next Door (kde hráli mimo jiné Grant Fleming, momentálně levičáckej filmovej tvůrce a Robbie Pursey). Grant Fleming, veterán takovejch výtržností jako byly při koncertu Sham v Hendonu a Madness v Hatfieldu, popisuje násilí té noci jako nejhoší, který kdy viděl.
Birmingham předznamenal konec Rejects jakožto kapely cestující po koncertech po různejch koutech Anglie. Nicméně druhý album nazvaný, dost překvapivě, Greatest Hits Volume 2, vyjadřovalo jejich očividný přání zemřít pomocí sloganu na zadní straně obalu: “Od Skotska až po Cornwall, dáme jim co proto, a to úplně všem.”
Písnička “Urban Guerilla” zase obsahuje slova: “Někdo tomu řiká anarchie, ale já tomu řikam zábava. Děte do píči se zákonama. Chci někoho zabít.” Mě? Připadá mi, že to tak myslel. Základy pro celej jeden hudební styl už se jim v tý době za pomoci dalších skupin jako například Upstarts podařilo položit. Skupiny tak různý jako The Exploited, Blitx, The Business a Splodge se staly součástí hnutí, který samy vytvořily. Nazval jsem to Oi! a dodneška se tomu tak řiká.“
Lol Prior se narodil rodičům z dělnický třídy, který žili blízko stadionu Millwallu, ale překvapině si proti vůli svýho otce vybral klub, kterýmu fandila jeho máma pocházející z Est Endu – West Ham. Nebylo na tom nic složitýho. Lolovi byli zrovna šest let a West Hamu se podařilo zvítězit ve finále FA Cupu. Řikal, že od tý doby vždycky trpěl za svojí věrnost West Hamu.
Další láskou jeho života se stala hudební scéna. Dneska je mu 42 let a stále se v ní angažuje, provozuje nakladatelství Harry May & Link Music, který vydává Oi! náhravky nahraný na začátku osmdesátejch let. Lol vzpomíná, kdy to začalo pro něj:
“Pamatuju si původní punkovou scénu z let 1976-77. Přestože jsem chodíval na koncerty poslechnout si punkový skupiny jako byli The Buzzcocks, myslel jsem si o celym hnutí svý a připadalo mi, že jde jen o chvilkovou módní záležitost dětiček ze střední třídy. Necejtil jsem se součástí hnutí. Pak o pár let pozdějc jsem slyšel a viděl skupiny jako Cock Sparrer a Menace. A najednou jsme místo punkovejch skupin, jako byli třeba The Clash a jejich prvotřídního sloganu “Sten Guns in Kensington”, měli opravdovej hlas nasranejch mladejch zpívajících o výtržnostech na tribunách. Bylo to tak energický a nenávistný.
(..to be continued..)
