Příběh toho jak se kluci z tribun dostali do hudebního průmyslu můžou nejlíp vyprávět tři lidi. Hudební kritik Garry Bushell, fanoušek Lol Prior a člen skupiny Vince Riordan. Je málo známý, že sloupkař Sunday People TV a fanda Charltonu Garry Bushell byl přímým účastníkem zrodu Cockney Rejects. Přečtěte si jak vzpomíná na léta strávený s kapelou: “Nebyl jsem to já, kdo objevil Cockney Rejects – to oni našli mě – a já se shodou okolností stal jejich prvním manažerem. Mick Geggus a jeho brácha Jeff mě vystopovali až do hospody White Lion v londýnskym Covent Garden. Vpadli dovnitř, vypadali jak uprchlíci z Fagin’s urchin gangu, na sobě měli spoustu odznáčků West Hamu a do ruky mi vrazili demo nahrávku jejich písničky “Police car”. Bylo to zjevení. “Svoboda?” Řval. “Tady neni žádná zasraná svoboda!” Vyletěli vzhůru – drsný, divoký, brutální, vzrušující – a na scénu přišli v tu nejlepší dobu.
Bylo to v květnu 1979, první vlna punku se ztrácela v zapomění a Nová Vlna se stala novou populární kulturou. V první desítce na žebříčku byli samí Tubeway Army, Disco queens a The Boomtown Rats – divadla, kouzelníci a chlápci v pyžamech. A nám nebylo určený vědět proč, ale jen tupě tleskat a platit. Pro punkový novináře jako sem byl já a Dave “Dave Angry” McCullough, to vypadalo, že se zase vrací zpátky hipíci. Dokonce i John Lydon ze sebe dělal blbce v Juke Box Jury(TV pořad BBC). A všechny “hvězdy”, “naši hrdinové”, “kluci vychovaný ulicí”, ze všech se stali imbecilní šašci. Billy Idol vyprávěl v rozhovoru pro Daily Mirror o svém skvělém středostavovském vzdělání. Pracující třída mi může políbit prdel, já mam přece zaměstnání popový hvězdy. Žádnej div, že se Mickey Geggus cejtil ukřivděně. Rejects ale čekali na něco jinýho, na Novej Punk. Do East Endu, stejně jako do South Shields, kde to byli zase Angelic Upstarts, se vracel ten správnej duch…
Cockney Rejects byli nefalšovaný synové dokařů, jejichž písničky byly o hospodách, bitkách, policejní buzeraci a fotbalu. Dal jsem je dohromady s Jimmy Purseyem, kterej produkoval jejich první singl Flares and Slippers obsaženej v punkový kompilaci Small Wonder. Prodávalo se to překvapivě dobře a díky tomu si získali pověst průkopníků obrody punku na East Endu. Zvuk byl drsnej a tvrdej, ten správnej nářez na rozjetej večer. “Ale takovej by punk měl bejt”, Mickey explodoval. “Měly by to bejt kapely jako my. Měl by bejt divokej, kurevsky hlasitej a s údernejma textama.”
Rejects vznikli jako opravdová skupina teprve když obecní malíř Mickey získal dvaadvacetiletýho Vince Riordana jako basáka v roce 1979. Byl dost zábavnej a pil stejně rychle jak Mick mluvil. Bubeníci se ve skupině střídali až do roku 1980 kdy přišel Stix z Upstarts.
Na koncertech kapela připomínala stádo splašenejch nosorožců, kde prim udávala Mickyho řízná kytara, udávající rytmus jejich drsný muzice. Školák s mezerou v zubech Stinky byl taky pastvou pro oči. Křivil obličej do šílenejch grimas a krční tepny se mu při zpěvu napínaly k prasknutí.
Jejich druhej singl vydanej pod EMI, Badman, byl naprosto skvělej, ale na žebříccích příliš nezabodoval. Další nahrávka, parodie na Sham nazvaná “The Greatest Cockney Rip-Off” už sklidila úspěchu víc a dostala se do první třicítky. Debutovýmu albu Greatest Hits Volume 1 se dařilo přibližně stejně a prodalo se ho přes šedesát tisíc kusů.
Mezi jejich prvníma posluchačema nebylo moc skinheadů, ve skutečnosti je skíni ze začátku ani neměli rádi. Bandička hlásící se k Rejects vzešla z fotbalový scény, z velký části jí tvořili mladý z West Hamu přitahovaný Vinceovým nadšením pro věc a pak taky rozčarovaný fanoušci Sham a Menace. Ze známejch tváří to byli Gary Dickle, Johnny Butler, Carlton Leach, Andy Russell, Andy Swallow, Gary Hodges, Hoxton Tom(ze Spurs), Binnsy, H a Wellsy. Už počátkem listopadu 1979 na ně chodilo tolik kladivářů, že při zápasech vysílanejch v televizi bylo při uvítací větě Gary Glittera “Nazdar, nazdar, jsem tu zpět”, jasně slyšet skandování “Cockney Rejects, Oi!, Oi!”
Spousta z East End Glory Boys se připojina o něco pozdějc, když zjistili, že je tu skupina, která je úplně stejná jako oni sami. První nezávislá Oi! subkultura se vyvinula kolem Cockney Rejects a pravidelnýho místa jejich koncertů v Bridge House v Canning Townu, ve východnim Londýně. Stali se ohniskem celý subkultury. V roce 1980, byl tohle ten OPRAVDOVEJ ŽIVOT!
(..to be continued..)
video Cockney Rejects – The Greatest Cockney Rip-Off
