Pobouření a emoce, který provázely bitvu na trajektu, byly rozmáznuty přes titulní stránky novin. Věděli jsme jak tisk nahlíží na tento incident a později jsme zjistili i jak se na to dívá soud. Ale co si o tom myslí ty dvě skupiny fanoušků, který se přímo zúčastnily? Terry Sherrin vzpomíná na hádku na Old Traffordu… “V sezóně, proběhnuvší po trajektu, jsme hráli na Manchesteru United. Rudoch se stopou na tváří si všiml Swallowa, mě a pár dalších, když jsme šli nahoru po schodech. Zlostně se podíval na Swallowa a řekl: „Tohle si mi udělal ty“, a ukázal na svůj zjizvenej obličej. Řekl, že jsme nebyli féroví. Andy se zeptal jak jsme mohli bejt neféroví, když nás tam bylo jen čtrnáct a jich dvě stě. A on odpověděl: „Nikdy na ten den nezapomenu. Nebyli jste féroví protože vaše banda byla ozbrojená.“
Následovala chvíle ticha provázená našima nevěřícnejma pohledama na ty hovna co mu zrovna vypadly z huby ven. Po chvíli řekl Andy: „To je blbost. Dostali jste přes hubu od čtrnácti z West Hamu. Použili jsme jen ty zbraně, který byly na lodi, tak proč jste je nepoužili taky?“
V tu chvíli do toho skočil další: „Tohle je to vaše slavný I.C.F.?“, očividně poukazoval na naše nízký počty. Ale ještě než to stihl doříct, objevilo se dalších tři sta z West Hamu. A Andy mu odpověděl: „Tohle je I.C.F. a měli jste velký štěstí, že všichni nebyli na trajektu, protože to by jste se na břeh živí nedostali. Jejich nenávist k nám jste mohli přímo cejtit a ten den vzduchem proletělo spousta nadávek. K ničemu vážnějšímu ale nedošlo, protože z osobní zkušenosti dobře věděli co jsme zač.”
*COCKNEY REJECTS – Oi! Oi! Oi!
V sedmdesátejch letech fotbaloví fanoušci, často udávající módní trendy, začali doprovázet hudební skupiny na jejich turné po celý Británii a přenesli řádění do hudebních klubů. Po explozi punkovýho šílenství v roce 1977, zažehnutýho Sex Pistols, se prodralo na scénu hnutí skinheads. Skupiny jako The Specials z vydavatelství Two Tone, UB40 a Bad Manners, který hrály převážně skinheadům, opanovaly žebříčky hitparád.
Brzo na ně navázali metal-punkoví Sham 69, s prvotřídním zpěvákem Jimmym Purseym. Sham 69 byli s tribunama dokonale sladěný. Nosili na sobě moderní zelený bombery, co měli všichni z nás a hráli skutečnej hit té doby „Hurry up Harry“, písničku o cestě do hospody. Sham byli průkopníci s fotbalem spjatý hudby a mladý kladiváři se brzo začali objevovat na jejich koncertech po celý zemi. Některý z fanoušků se časem s nima a dalšíma skupinama kolem nich hodně sblížili a nakonec pro ně dělali jako neplacený bedňáci.
Problémy však na sebe nenechaly dlouho čekat. Na koncertech se řádilo, vypukaly bitky a koncertní sály končily v troskách. Chytli se toho novináři a některý nahrávací společnosti se rozhodly rozvázat kontrakty se skupinama, který měly problémy najít místo pro své koncerty.
Skupiny uznávaly zápal pro fotbal u svejch posluchačů, ale většina z nich nesdílela jejich krajně pravicový smýšlení. Některý veřejně deklarovaly svůj odpor vůči rasismu a násilí a vystoupily na sérii koncertů po celý zemi nazvaný “Rock proti rasismu”.
Otrávený novým politicky vyhraněným postojem svejch hrdinů se fanoušci rozhodli založit svoje vlastní skupiny. První a zároveň nejúspěšnější byli Cockney Rejects, který se se svým hitem, rockovou verzí „I´m forever blowing bubbles“, dostali do první čtyřicítky v hitparádě.
Cockney Rejects jsou dobře známí na Upton Parku, protože jsou z West Hamu. A jít na jejich živé vystoupení byl nesrovnatelně lepší zážitek než si koupit jejich album.
(..to be continued..)
video Cockney Rejects – I’m Forever Blowing Bubbles
