Mý suchý oblečení na benga asi nějak dobře zapůsobilo, jelikož se starali jen o ty, který prozradilo mokrý ošacení. Nakonec bylo k výslechu předvedeno jen šest nebo sedm lidí z naší bandy. Zbytek byl postupně propouštěn, tak abychom nebyli všichni pohromadě. Vydal jsem se teda na cestu do Londýna sám, ale už na nástupišti jsem se setkal s jedním od nás. Vlak vjel do stanice plný Manchesteru a policajti mi suše řekli: „Tak si nastup“. Což Manchester uvítal a vyklánějíce se z oken říkali: „Tak pojď. On je tu s námi.“ Na co jsem jim řekl: „Jděte do prdele. Já jsem z West Hamu.“, ale oni stále opakovali: „Ne, ne, ty jsi z Manchesteru United, stejně jako my.“ Neodbytně se snažili mě dostat do stejnýho vagónu, kde byli oni a mě bylo úplně jasný, že jen proto, aby mě mohli zabít. Jen jsem řekl: „Uvidíme se, musím už jít“, a přešel přes trať na jiný nástupiště. Během chvíle jsem našel i zbytek naší party a v tu chvíli jsme zjistili, že šest nebo sedm z původních čtrnácti bylo zatčeno. Po návratu na nádraží Liverpool Street, už na nás čekala samá pakáž od novin dychtící po senzaci. Byly tam zpravodajský štáby BBC i ITV a novináři z News of the World a Evening Standard. Zahrnuli nás otázkama a nám to celý připadalo jak kdybychom se právě vrátili z války. Všichni jsme cejtili velikou úlevu, že je to všechno za náma a byli jsme šťastný, že můžeme prokázat laskavost britskejm médiím.
Stále jsme byli rozrušený tím čím jsme právě museli projít a řekli jsme co se stalo: „Bylo nás tam čtrnáct a jich něco kolem sto padesáti. Pořádně jsme jim nakopali prdele. A nezapomeňte … dejte do novin, že to byli I.C.F.“, řekli jsme pyšně.
Za celou dobu kdy jsem jezdil na zápasy West Hamu jsem nezažil intenzivnější, život ohrožující, řež, než tu na palubě trajektu uprostřed Anglickýho kanálu. Nikdy na to nezapomenu.”
Jako naschvál, měsíc před bitvou na trajektu, pogratulovala premiérka Margaret Thatcherová fotbalovejm funkcionářům, že se jim podařilo o padesát procent snížit výskyt s fotbalem spojenýho násilí, od chvíle, kdy byla Anglie vyloučena z evropskejch pohárů, za neštěstí na stadionu Heysel v Bruselu, kde zemřelo třicet osm diváků.
Bitva na trajektu přinesla Anglickejm klubům rok navíc k už existujícímu trestu, kterej byl navíc rozšířen i na přátelský zápasy a ukončila naděje předsedy FA Teda Crokera a ministra sportu Dicka Traceyho na prominutí jeho zbytku. Incident byl provázen čtrnácti zatčeníma a čtyřma řeznejma ranama. Třináctýho března 1987, bylo jedenáct z čtrnácti zatčenejch, včetně pěti z West Hamu, postaveno před soud za trestný činy v rozsahu od výtržnosti, přepadení, krádeže až po vandalství. Vyšetřování britskou železniční policií trvalo šest měsíců, hlavně kvůli složitýmu vymezení trestnejch činů, který se odehrály na holandský lodi v mezinárodních vodách.
Devátýho listopadu 1987, vyslechlo pět mužů z West Hamu a pět z Manchesteru rozsudek u Chelmsfordského královskýho soudu v Essexu. Soudce Brian Watling prohlásil, že pozornost kapitána lodi byla odvrácena od bezpečný navigace, čímž se dva tisíce pasažérů ocitlo v nebezpečí. Uvedl, že jednání zúčastněnejch bylo „rovnocenné k řádění pirátů na širém moři“.
Odsouzení stáli tváří v tvář tvrdejm trestům jako exemplární případ pro všechny fotbalový chuligány. H.C., M.S. a S.P., všichni z West Hamu, dostali každej šest let natvrdo. Dva obžalovaný, J.H. a D.H., byli zproštěni viny. Jeden z nich přiznal, že je fanoušek West Hamu, ale uvedl, že pouze dával pozor na svýho syna, tak jak by to udělal každej otec v podobný situaci.
(..to be continued..)
