*** Congratulations. You have just met ICF *** (17.)

Po narážce na Plaistow ještě víc zhoustla atmosféra, protože spousta z nich musela bejt přímejma účastníkama toho masakru. Pár z nich se vydalo směrem ke mně, já jsem ale dál postával na schodech a pouštěl si hubu na špacír: „Stůjte! Kolik z vás je z Manchesteru? Rozdám si to s každým kdo je opravdu od tam tuď.“ Tohle jim na chvíli zavřelo klapačky. Otočil jsem se na jednoho a řekl: „Máš plnou hubu keců. Odkud jsi?“ Odpověděl, že z Wolverhamptonu a já na to: „Takže si to rozdám s tebou jako s prvním.“ A pak jsem začal ukazovat postupně na dalších přibližně pět chlápků a nabídl jim to samý za slov: „Rozdám si to s tebou, pak s tebou…“ To už je rozpálilo do běla. Museli si myslet, co to je za velkohubýho Cockneye, že nám tu chce vyhrožovat jak s náma zatočí. Věděl jsem co to s nima asi udělá, ale byl jsem moc rozparáděnej na to, abych pomyslel na nebezpečí, který už klepalo na dveře. Nadávky lítaly vzduchem, ale celou tu dobu to vypadalo, že k ničemu vážnějšímu nedojde. Když jsem však viděl jak jeden z nich drží prázdnou láhev od whisky za hrdlo, rozhodl jsem se, že je čas jít.
Řekl jsem bandě s kterou jsem se hádal: „Mám lepší věci na práci“ a rozběhl se nahoru po schodech. Ohlédl se přes rameno, bylo jich tam jako much, všichni ozbrojený a vyrazili za mnou. Vběhl jsem do baru kde ostatní postávali a vykřiknul: „Běží sem!“ Všichni se vrhli ke dveřím postavit se jim. Nahoru vedly dvoje schody a pana H. napadlo začít se bránit požární hadicí. Začal s ní stříkat na schody, což nadělalo Manchesteru dost problémů, protože byly v mžiku jak klouzačka.
Já jsem se mezitím účastnil bitvy o druhý schodiště. Nasadil jsem si na hlavu záchranou vestu, do jedné ruky vzal víko z popelnice jako štít a do druhý masivní nohu od stolu. Postavil se na vrch schodů, mlátil tyčí o víko a u toho křičel: „Come on!“
Nakonec jsme je zatlačili dolů ze schodů, ale oni se zase vraceli a v ještě větším počtu zahájili soustředěnej útok. My jsme se přeskupili blíž k těm schodům co byly zaplavený vodou. Uprostřed válečný vřavy se najednou objevil jeden velkej motorkář, vytrčil ruku a řekl: „Poslouchejte! Nechte toho! Mějte se rádi, mír, mír.“. Někdo se k němu přihnal a dobře mířenou ranou ho poslal dolů ze schodů. Tenhle motorkář byl sice Angličan, ale většina jich byla z Evropy a byli roztříštěný do malejch skupin po celý lodi, takže nebyla žádná šance, že by boj mohli zastavit.
Jediný chvíle klidu byly vždy když se Manchester přeskupoval, aby znovu zaútočil. V jednom z útoků přišli po schodech dva Rudý a jeden z nich se nám snažil domluvit: „Podívejte, my jsme Mancuniani (anglickej výraz pro osobu pocházející z Manchesteru a okolí). My jsme PRAVEJ Manchester. Už toho nechte.“ Jak to dořekl, přistál mu na hlavě hasící přístroj, svalil se ze schodů a jeho kámoš zdrhnul.
Dalšího magora, očividně se snažícího udělat si jméno před ostatními, napadlo, že ukáže všem ostatním jak udatnej a geniální je. Přehodil si přes hlavu deku, aby se uchránil před proudem vody a vydal se na zteč. Za následek to však mělo akorát to, že deka totálně promokla a s tím dost ztěžkla, takže jí nemohl sundat a během chvilky nevěděl kde je. My jsme mu pak na hřbet naložili kovovejmi tyčkama pěknejch pár ran a vymlátili ho dolů ze schodů. Tam jsme ho zamotali do deky, tak jak se roluje koberec a jako přídavek dostal slušný kopání. Sice se ještě snažil zoufale bojovat, ale z pevnýho sevření deky neměl šanci se dostat.
Jak jsem sbíhal ze schodů, někdo hodil květináč s velkou jukou a já jím dostal přesně do hlavy. Pomyslel jsem si, jó, z toho bude slušná boule, a mrštil s tím zpátky mezi ně.
Někdy vprostřed boje, jsem si najednou všiml dvou Holandskejch řidičů kamionu stojících po naší pravý straně se zásobou půllitrů, kterejmi házeli na kohokoliv, kdo se na nás pokusil po schodech dostat. Křičeli až jim přeskakoval hlas: „Milujeme Anglii a milujeme vaše fotbalový chuligány.“ S úžasem jsme na ně pohlédli a všichni si mysleli…“Zasraný idioti!“, ale aspoň byli na naší straně. Jedna věc o který jsme tenkrát nevěděli, byla, že Manchester používali nože a snažili se nás bodat do nohou skrz schody zespoda kdykoliv jsme po nich postoupili dolů. O tom proč máme pořezaný nohy jsme se dověděli až následující sezónu v Manchesteru, kde se nám posmívali jak nás pobodali.”

(..to be continued..)