Rozhodli jsme se jet první třídou, protože kdyby se náhodou Účka o něco chtěli pokusit, mohli by tak přijít jen z jednoho směru. Jak jsme se trousili podél vlaku k prvním vagónům, Manchester už nastoupenej, naklánějící se z oken na nás pokřikovali a ječeli co že se s námi chystaj provýst. Jakmile jsme se dostali dovnitř, připravili jsme se na jejich útok. Při cestě si nás nejdřív jeden po druhym chodili omrknout a my každýmu dokolečka opakovali ať jde do prdele.
Nakonec však cesta do Harwiche proběhla v poklidu. Očividně si museli myslet, že je nás tam celkově víc, než těch čtrnáct co viděli. Naneštěstí jsme si však neuvědomovali vážnost situace do který jsme se dostali nastoupenim do vlaku. Po příjezdu do Harwiche jsme dali pár piv a šli se zapsat na listinu pasažérů trajektu Královna Beatrix, kterej nás měl dopravit do Holandska. Nás a zasranou Red Army. Vědomi si situace, který budeme možná čelit, informovali jsme zaměstnance lodní společnosti u kterejch jsme se registrovali, že jsme znepokojený cestováním společně s asi pěti sty fanoušky Manchesteru United. Odpovědí nám bylo: „Nemusíte se ničeho obávat. Na palubě je taky asi tři sta až čtyři sta Hells Angels jedoucích na motorkářskej sraz. Kdyby dělali nějaký problémy, oni se o ně postaraj.“ Nicméně jsme se rozhodli radši něco připlatit za první třídu, abychom se vyhnuli zbytečnejm problémům. Hned jak loď odrazila od břehu jsme si sedli do baru a pečlivě vybrali místo, který se by se dalo dobře bránit, kdyby se nám Manchester rozhodl dělat společnost. Byli jsme nahoře v osmym patře, v baru, kterej se shodou okolností jmenoval Inter-City Bar. Takže jsme tam dřepěli, měli ho jen pro sebe a mysleli, že všechno bude v pořádku. Na lodi bylo i pár jinejch fanoušků West Hamu, ale jen normální fandové. Když jsme si tak vysedávali u pivka bylo nám oznámeno, že na předchozím trajektu, St. Nicholas, byly potíže, který provázela spousta zatčenejch. Zbystřeli jsme a bylo nám hned jasný, že na tom našem by to mohlo dopadnout stejně. Taky jsme si všimli, že během první hodiny cesty se čas od času kolem dveří a oken baru mihl někdo z Machesteru, očividně se snažící zjistit kolik nás celkem je. Většina z Manchesteru se však zatím dobře bavila o palubu níže za zpěvu chorálů ve kterejch básnili o tom jak zabijou West Ham na trajektu.
Po asi dvou hodinách se Taffy a Malej Danny vypravili dolů do Duty Free obchodu o palubu níž. V tu chvíli se na nás chystalo asi sto padesát Úček nachcanejch jak mraky a celejch dychtivejch po krvi West Hamu. Taffyho a Dannyho si všimli během návštěvy Duty Free, kde padlo prvních pár ran. Taffyho poznali jednoduše, protože dřív bejval jedním z nich, měl ještě ze starejch dob tetování Machesteru a neměli ho zrovna v lásce. Bylo nám jasné, že je jen otázka času, kdy se vrhnou i na zbytek.
Taffy a pár dalších stáli na hlídce před barem, když se objevili první z Manchesteru a pustili se do nich. Andy Swallow se přiřítil dovnitř, kde seděl zbytek a oznámil nám, že máme problém.”
Andy si pamatuje, že všechny trable začaly po tom co se on a tři další chuligáni z Harlow začali zajímat o hluk a známky zvýšený aktivity na palubě o jedno patro níž:
“Po pár pivech nám přišlo jako celkem dobrej nápad trochu zaprudit do Manchesteru. Když jsme se dostali k nim blíž zakřičeli jsme na ně: „Co to tam je dole za sráče?“ Oni odpověděli narážkami: „Proč jste nebyli v Manchesteru? Byli jste radši schovaný doma?“ a já jim na to odsekl: „Jaký to bylo v Plaistow?“, odvolávajíce se na předchozí sezónu, kdy se snažili nenápadně proklouznout už po začátku zápasu z nádraží v Plaistow a my jsme jim přichystali velký překvapení a rozsekali je na mrtě…
(..to be continued..)
