Po týhle události jsem došel k závěru: už nikdy se to nesmí opakovat. Doteď jsme si v klídku zašli na Stamford Bridge, v pohodě na Highbury. Chodili jsme na všechny tyhle místa, ale studený, temný listopadový noční běh po Scotland Road mi opravdu pomoh k rozhodnutí. Teď jsem měl na výběr buď začít brát chuligánství vážně anebo se na to vykašlat. Dostali jsme v Liverpoolu, protože nás bylo daleko míň, to se ještě dalo omluvit. Ale další bod zvratu byl pro mě zápas na Sheffield United v sezóně 75/76. Myslím, že to bylo jedinkrát, kdy West Ham dostal přímo ve svým sektoru. Házeli po nás úplně všechno. Letěly na mě šipky, golfový míčky, cihly a flašky. A znovu to bylo jako volání po probuzení. Pamatuju si, že venku jsem dostal slušný bití od jejich bandičky, ale v sektoru to bylo ještě horší. Viděl jsem Gardnera na zemi, kterej s sebou strhnul kolem osmi z nich.
Tenkrát jsem chtěl skoro přestat chodit na fotbal. Prošel jsem si kradením šál, účastnil jsem se každý malý rvačky a strkal nosu do všeho u čeho jsem byl přítomnej. Začal jsem jezdit hodně na výjezdy a tam se postupně zformoval základ pro ICF. Lidi jako Andy, kterej přitáh Ramsgatea, pak taky pár lidí z Canning Townu, pár z Forest Gate a Stratfordu, jako Woody, Johny Rumble a skupina Chadwell Heath. V podstatě jsme byli všichni mlaďasi.”
—
Dál pokračuje Andy Swallow:
“Byli jsme zvyklí vyhledávat starší chuligány, takový jako Carlton Leach. Všichni si dávali jména jako G.L.F., Good Looking Firm. Já sám sem založil V.L.F. – Vicarage Lane Firm – a když jsem se začal scházet s dalšíma, změnili jsme název na Essex East London Firm. Všichni jsme byli z okolí Upton Parku, Plaistow a Queens Market. Přidávali se k nám další a další dobrý týpci jako Terry Tolston, Neil Taylor, Fraser Jones, Butler. A další dobrý maníci, který přicházeli s těma co už jsme znali, jako Shane Hagger a celej Hornchurch, Johny Turner, Billy Eves. Scházeli jsme se v klubu fanoušků v neděli večer anebo chodili do Denmarku v East Hamu, kde to bylo trochu zvláštní, protože tam chodili pít benga a zároveň my, nezletilci. Ale tak to prostě chodilo a nikdo se tim nevzrušoval. Nakonec jsme se stali velkou chuligánskou skupinou a prováděli svojí práci na Green Street ve dnech zápasů daleko předtím než se tam ukázali starý chuligáni. Spousta ze starejch nás ale při velkejch zápasech nechtěli vidět po svym boku a tak jsme se jednou prostě otočili a řekli: “Dobře, uděláme si svojí vlastní bandu a jsme připravený si to se staršíma rozdat. Pokud se nám postaví, nakopem jim prdel.”
V tý době jsme bejvali něco jako bedňáci pro skupiny jako Sham 69 a sbírali jsme všelijaký odznaky. Pamatuju si kdy jsme rozhodli stát tím novým velkým gangem. Seděli jsme u nás v bytě s Grantem a Ramsgatem, utrhávali plastový krytky, barvili holý odznaky na modro a přes to nastříkávali kladiva. Grant pak na jeden napsal iniciály I.C.F.. To byl náš originální odznak. Zbytek už je historie.
Dostali jsme se do opravdu tvrdýho sporu se starejma za to jak nás pořád přehlíželi. Náš argument byl ten, že i když jsme byli v hierarchii pořád na spodních místech, tak ve chvíli, kdy se dostali do problémů, vždy jsme je podrželi a neutekli. Matthew Thomas řekl, že teď už je nás dost na to, aby jsme začli hrát první housle.”
(..to be continued..)
