Exčlenové I.C.F., úplně rozdílnejch povah, Messrs Woolwich a Animal, poskytujou svědectví o neuvěřitelný drzosti, které zdobila ve svý době West Ham. Woolwich vzpomíná: “West Ham si opravdu moh dělat co se mu zachtělo… Byli jsme na Arsenalu, tak jsme prostě vlezli k nim do sektoru, takhle to prostě chodilo. Celou dobu kdy jsem byl chuligán mi drzost zůstala vlastní.” Animal uvažuje, že jsme byli armáda, včetně svojí vlastní hierarchie. “Většina z nás chodila do zaměstnání, kde jsme dělali dobrou práci a brali za to slušný peníze.”, vzpomíná. “Jezdili jsme, kam jsme chtěli, dělali to co se nám líbilo. Přišla sobota, dali jsme celýmu světu na vědomí co se chystáme udělat a mělo to bejt čistý násilí. A i při těch nejhorších násilnostech, se s velikou pravděpodobností neobjevila žádná policejní síla. Oni prostě nechápali o co kráčí.”
Kdo by moh zapomenout obrázek ministerské předsedkyně Maggie Thatcherové, železný lejdy, jak tiskne pěstičky a říká: “Musí se to zastavit a to teď hned”, po tragédii na Heysel stadionu v polovině osmdesátejch let? Jak každej ví, lejdy se nezastavila před ničím a teď jsme byli na mušce my. Heysel postihnul fanoušky Liverpoolu a jestli to neznamenalo konec pro většinu ostatních klubů, pak jím určitě byla Operace vlastní gól, při které byli na deset let posláni za mříže chlapci z Chelsea. Nejsem si jistej jestli si I.C.F. skutečně uvědomili konec předtím než došlo ke krvavý bitce s Manchesterem na trajektu uprostřed Severního moře. Brutální bitva uprostřed moře zaujala místo na prvních stránkách novin po celym světě. Krátce potom, zahájila razie pod hlavičkou druhé Operace vlastní gól, tentokrát byli v hledáčku I.C.F. Naše proslulost nás nakonec pohřbila.
********
Skoro každej v Británii slyšel o I.C.F. a ví že ty iniciály znamenaj teror. Ale jen málo lidí skutečně ví jak to začalo.
Příběh I.C.F. začal spolu s třema mladejma týpkama, který si zajeli na výjezd na Villu a vyhnali proslulej Holte End. Přestože to byli mlaďasové, byli už drsnejma fotbalovejma kriminálníkama. Jeden byl syn přístavního dělníka z East Endu; druhej byl odkojenej ve West Hamu; třetí vstoupil do gangu přímo ze školy. Všichni chodívali na fotbal hledajíce dobrodružství ve fotbalovym násilí, které provázelo celé jejich životy. Zde je příběh o tom jak InterCity Firm začalo, tak jak to převyprávěli ty tři týpci: Andy Swallow, Grant Fleming a Micky Ramsgate.
Grant Fleming: “Znal jsem Andyho z doby, kdy jsme zakládali Essex East End Firm, s kterým jsme chtěli chodit na domácí zápasy v sezóně 1974-75. Všichni sme byli malý píva a ještě jsme chodili do školy. Předtím než jsem začal chodit na zápasy s mejma vrstevníkama, táhnul jsem to se staršíma výjezďákama West Hamu.
V sedmdesátymčtvrtym jsme jeli speciálnim vlakem do Liverpoolu. Nikdo si nemoh vynachválit, že je to ta největší banda, která kdy do Liverpoolu jela. Zabrali jsme tři takový speciály místo obvyklýho jednoho poloprázdnýho. Pamatuju si, že jsem tam jel se stašíma maníkama jako jsou Spirit, Northy, Felix a tak. Bylo to tam ale drsný, neskutečně drsný a dostali jsme tam tenkrát strašný bití. Ten zápas byl pro mě drsný procitnutí, mohl bych říct, že tenkrát mi došlo o co kráčí v chuligánství. Předtím jsme jezdili po všech londýskejch stadionech a všude se nám dařilo. Ale v Liverpoolu ne, nemohl jsem tomu uvěřit. Myslim, že Evertonu odložili zápas, protože se taky přidali a ten den byli Scousers všichni dohromady.
Když jsme opouštěli zápas, tak už se stmívalo a jediný co si pamatuju je, že nás vtáhli do postraních ulic. Scouseři utekli, takže jsme samozřejmě běželi za nima, ale v tu chvíli jsme netušili, že nás chtěj vlákat do pasti na Scotland Road. Od tý chvíle už každej z nás bojoval jen za sebe a svoje holý přežití. Pamatuju si, že cesta vlakem zpátky byla daleko tišší než cesta do Liverpoolu. Lidi měli bundy ukradený od bandy Liverpoolu. Jeden týpek seděl naproti mě bez kalhot. Vedle něj seděl další a musel si držet nohavice, protože je měl rozřízlý po celý dýlce.
(..to be continued..)
