*** Congratulations. You have just met ICF *** (7.)

Celý sedmdesátý léta jsme se rvali s každým, kdo si na nás troufnul, jen abychom ukázali bez žádnejch pochybností, že jsme banda, se kterou každej v Británii musí počítat. Jak sedmdesátý léta předaly vládu osmdesátejm, rozhodly se fotbalový orgány a policie vyhlásit válku proti násilí na tribunách, který bylo součástí anglickýho fotbalu už dýl než desetiletí. Aby jsme překonali jejich zoufalou snahu potlačit chuligánství, museli jsme naše aktivity posunout na vyšší úroveň. Tvrdý jádra všech klubů zjišťovaly, že rvát se dál uvnitř stadionů, tak jako dřív, je neudržitelný. Brzo se to stalo nemožnou misí. Museli jsme začít předvídat. Doteď byly naše pohyby každou sezónu stejný jako tu předchozí. Vystoupili jsme na zastávce v soupeřově městě a namířili si to pokaždý ke stejný putyce. Nachcaný jsme se pokusili obsadit jejich sektor, přibližně ve stejnej čas jako sezónu předtím. A po zápase si to rozdali na tý samý ulici, kde jsme se pobili posledně. Ruku na srdce, fízlové pak vypadali chytřejší než ve skutečnosti jsou.
Museli jsme se změnit z hloupý armády blbečků na přemýšlející armádu opravdovejch gangsterů; nová éra právě přicházela. Schylovalo se k velkejm změnám. Byli jsme unavený z nespočetných kontrol, kdy vám zabavili i tkaničky. Každej si teda začal nosit náhradní tkaničky, na což benga odpověděli tím, že nám vzali celý boty. Když se vám podařilo vyhnout tomuhle ponížení, stejně jste mohli akorát tak nadávat přes policejní eskortu, která vás neopustila celej den. Byla snad zábava v tom vypadat drsně a přitom nic nepodniknout?
Začli jsme pořádně myslet a převlíkli se do normálního oblečení. Farah strides, Pringles nebo Gabichis, který jsme nosili na zábavu pátečních nocí jsme od teďka nosili i na zápasy v sobotu. Dělali jsme všechno proto, aby jsme se odlišili od streotypního vzhledu, kterej předpokládaly úřady a fízlové. Další znatelnej rozdíl byl ve tvářích, kterej každej vyhledával a moh si bejt s nima jistej, že zažije trochu zábavy. Postavy, který se vyznačovaly skromností, mírným pitím alkoholu a dobře jim to myslelo se rychle dostaly do popředí bandy.
Bylo zábavný sledovat jak pivní monstra v jejich vínovo modrejch rugbyovejch tričkách a donkey žaketu, pohlížej na novej vzhled jako na něco odpornýho. Ale obdivovali jak casual v Lacostu dokáže rychle tasit čepel. Nechali jsme pivní monstra, aby se stali malou součástí, která odvede pozornost od nás, který jsme kráčeli po druhý straně a sledovali je jak jsou jak ovce v ohrádce vyvořený policejní eskortou. A chechtali jsme se ještě víc když za náma na zápase přišli, aby se dozvěděli čerstvý zpráv z našich eskapád, které jsme měli se soupeřovejma elitníma bijcema, potom co jsme zdrhli fízlům.
Měnilo se i něco jinýho – nepřátelství a násilí už nebylo všechno o čem bylo chuligánství. Naše činy se staly legendárními; I.C.F. určovalo z velký části módu ulice. V jednom ze svejch prvních vydáních otiskl časopis The Face velké články o tom jak být fotbalovým casualem – a v žádnym případě to nebylo myšlený jako zesměšnění. Výskyt týhle módy nabíral na síle i mimo stadiony a I.C.F. z toho těžili díky tomu, že byli jedna z prvních casual band.
Přestože bylo fotbalový násilí na ústupu naše počty rostly. Už jste nemohli čekat, že na každym zápase dojde k bitce. Jít na fotbal už nebylo jen o násilí, ale stejně tak i o módě a stylu. Ve skutečnosti, neustále vyhledávat rvačku bylo skoro považováno za hloupost.
Šála, kopanec, těžký boty a pěsti ze sedmdesátek byly nahrazeny stříknutím z jiffyho a rychlým švihem čůra a pořád jste si dávali bacha, aby se náhodou na vaše značkový oblečení nedostala krev. Jiffy byla plastová lahvička od citronový šťávy do který se dával čpavek. Dovedli jsme naší drzost na vyšší stupeň, což byla známka naší extrémní sebedůvěry, kdekoliv jsme jezdili za West Hamem. Osmdesátky byl pro fotbalový násilí skvělá doba a věřím, že I.C.F. stáli v první linii, kde posouvali dění na úroveň do té doby nevídanou.

(..to be continued..)