V den zápásů ses scházel s kámošema, na sobě Levisky nebo Sta-Prestky, kšandy a těžký boty, na hlavě různý druhy v tý době letících sestřihů. Nosil si kostkovaný košile Brutus nebo Ben Sherman, možná i svetr Slazenger nebo jinej pulovr, kabát Crombie nebo Harrington. Když jsi měl dost dobrou práci, tak sis moh dovolit ovčí kůži slušný kvality z Petticoat Lane.
Jezdili jsme podzemkou, nabírali další týpky, ketrý se k nám chtěli přidat. Byli to maníci, který jsme nijak neznali, ale oni dobře poznali kdo jsme podle oblečení, trasy metra, kterou jsme jezdili a hedvabných šál zavázaných kolem zápěstí, který prozrazovaly, že patříme k “Super Irons”. Stal ses tedy členem toho kurva největšího gangu všech dob. Seš teď jedním z pouličních rváčů West Hamu. Nikdo – rodiče, učitelé nebo ten strašnej čůrák mistr – ti nemá právo říkat co máš dělat. Jsme součástí revoluce mladejch proti starejm.
Vyšroubovávali jsme madla z vlaků metra, aby jsme je použili jako obušky. Vystřelovací nože vytahujem, aby jsme vystrašili toho blbce co sedí ustrašeně se svým kapesním nožíkem. Vlak se houpe jak všichni začnou skákat za zpěvu “Knees Up Mother Brown” Je to jak pokyn k bitkám ze srandy mezi sebou, rozřezávání sedaček a trochu demolice vlaku. Vlak na trase District nabírá další spřízněný duše na zastávkách ve východním Londýně. Nakonec dojede do stanice Mile End. Silnej gang z Mile Endu vyhazuje ze svýho vagónu všechny co k nim nepatří.
Ve zbytku z nás to vře, vzrušení sílí. Teď když je na palubě Mile End se cejtíme kurevsky nepřemožitelný.
Skanduje se “M.I.L.E. E.N.D.!”.
Všichni zpíváme na cestě ke zteči North Banku Arsenalu, chelseaskýho Shedu nebo Park Lane, Tottenhamu – nezáleží na tom kde. Je jen dvanáct hodin, pořád ještě zbejvá tři hodiny do výkopu. Všichni proudíme skrz turnikety bez lístků za zpěvu “As she Wheels The Wheelbarrow, Through Streets Broad And Narrow”. Chorál se postupně vytrácí a mění se v ,ššš, – připomínka toho, že už jsme na cizím území a hasíme si to na tribunu soupeře.
Mile End se od nás odděluje. Chvilka lítosti, je okamžitě přebita pocitem pýchy, že my jsme West Ham; můžem se do toho pustit sami. Jdeš s davem, držíš se blízko těch o kterých si myslíš, že jsou ty nejdrsnější, takže když na to přijte seš ve slušný společnosti.
Další moment napětí je tu. Jsme u turniketů, který vedou k tribuně našich rivalů. Dovedli jsme tuhle zábavu na úroveň umění. Benga jsou u nás, stavěj se do kordónu. Nemáme na sobě žádný klubový barvy; šály a i klubový odznáčky jsou v mžiku schovaný. Fízlové si myslej, že jsme domácí, což je skvělý. Nahoru po betonových schodech vedoucích ze strany jejich zaplněný tribuny – nikdy nechodíme po prostředním schodišti vedoucím přímo za jejich tribunu za brankou – tam nás budou pro jistotu vyhlížet. Přicházíš ze strany, překonáváš svoje nutkání vletět do nich, aby bylo jistý, že se nashromáždí dost lidí, který můžou využít moment překvapení.
Vzedme se vřava a bitka začne přímo uprostřed jejich sektoru za brankou. Buď nás museli vidět nebo se naše hlavní postavičky rozhodly začít boj, při vědomí, že zbytek už je na blízku.
Nastávaj strašný chvíle, protože jste píchnuli do vosího hnízda. Nikdo tě nenechá jen tak přijít a nechat si zabrat svůj domácí sektor. Udělat to je jako ukrást čest celýho klubu nejen toho zmrda se kterým se zrovna rveš.
(..to be continued..)
