ULTRA‘ WEEKEND – ITÁLIE (14 – 16/03/2015) (II.)

by
správce3
31/03/2015

AFC Fiorentina x AC Milan (SERIE A, 16.03.2015, 2:1 – 31.432 diváků)

Klasického turistu by ve Florencii asi ani nenapadlo opustit prostor historického centra, které je skutečně úchvatné… Jelikož však naše skupina nebyla složena z klasických turistů (převážně se jednalo o nevzdělané a zakomplexované svalnaté alkoholiky z rozvrácených rodin, jejichž jediné poslání na tomto světě je škodit slušným lidem), vydáváme se hned po příjezdu ke stadionu, na němž se ve večerních hodinách měla odehrát prvoligová bitva mezi domácí Fiorentinou a velkoklubem z Milána.

Jsme mírně nervózní kvůli vstupenkám na utkání, protože v Itálii si člověk nemůže být jistý ničím, a jelikož jsme lístky neměli zakoupené v předprodeji, bylo zde určité riziko, že je v den utkání nedokážeme sehnat. Máme tip na fanshop AFC nedaleko stadionu, ve kterém se prý lupeny dají bez problémů sehnat kdykoliv. Krámek nakonec (trošku se štěstím) nacházíme a po nezbytném zaregistrování OP zakupujeme nejlevnější vstupenky na zápas, které vychází na 30 € za kus, což není zrovna málo. Podle předloženého ceníku byly lístky plošně dražší v průměru o 5 € oproti minulému domácímu utkání proti FC Torino. To nás moc nepřekvapilo. Co nám však skoro vyrazilo dech, bylo zjištění, že se prodávají vstupenky na zápas i za 200 €. Těžko říct, kolik společnic a gramů koksu tato částka zahrnovala…

Na stadion dorážíme asi půl hodiny před výkopem. Kupujeme oblíbený steak v housce a jsme zvědaví, jaká bude návštěvnost v deštivém pondělním podvečeru (třeba podotknout, že krytá je pouze hlavní tribuna). Ta se nakonec vyšplhala na necelých jedenatřicet a půl tisíce diváků, což je hodno respektu. Vstupní kontrola probíhá svižně a bez jakýchkoliv excesů. Pokud vím, tak šacován nebyl nikdo a údaje na ticketu a OP byly kontrolovány mrknutím jednoho oka na předložené dokumenty vzhůru nohama.

Zápas samotný se odehrává za velmi nemilého počasí (má nepromokavá se plně podepsala pod rčení, že slibem neurazíš), ale řekl bych, že na atmosféře se nikterak výrazně nepodepsalo. Domácí bez problémů zaplnily téměř celý dvoupatrový kotel za bránou a na začátku se prezentovali nějakou tou pyrotechnikou a vlajkami. Hostů dorazilo kolem 600, z nichž aktivně fandila zhruba polovina, což pro nás bylo trošku rozčarování. Samozřejmě je to úctyhodný počet vzhledem k již zmíněným faktorům, ale na tak propagovaný velkoklub nám to jednoduše přišlo málo. Neprezentovali se žádnou pyrotechnikou ani choreem, měli pouze pár obouruček. Do poločasu byl stav utkání 0:0, takže i support byl takový nemastný- neslaný, pouze vzájemné urážlivé pokřiky stály za to. Po poločase se však na hřišti začaly dít zajímavé věci a to se odrazilo i na rozpoložení v hledišti. AC Milan (celý zápas poměrně neškodný) vstřelil první branku a hostující tifosi viditelně ožili. Jejich speaker v nátělníku evidentně aspiroval na titulku do nějakého z ultrasáckých zinů. Po necelé půlhodině však Viole vyrovnali a euforie se přelila spíše na domácí. Ti svůj klub začali hnát kupředu o poznání výrazněji, než tomu bylo doposud a jejich aktivita dopomohla k vítězné brance na 2:1 v 89‘, což na tribunách znamenalo nefalšované šílenství. Italská mentalita je v emocích opravdu jiná; normálové lítají po sektoru jak smyslu zbavení, skáčou po sobě, objímají se a až komicky gestikulují směrem k hostům. Úsměvná podívaná. Do posledního hvizdu se již nic moc zajímavého neděje a match tedy končí těsnou výhrou domácích. My se vydáváme našlapanými, mezi všudypřítomnými skútry kličkujícími, busy ze stadionu zpět do centra, chvátáme na poslední vlak z města a cestou se snažíme co nejvíc uschnout a zhodnotit právě proběhlou podívanou, která se také nepochybně navždy zapsala do našich vzpomínek.

Co říci na závěr…? Snad si jen položit tradiční otázku, jestli celá ta anabáze za to stála? No jasně, že stála! Všechny zápasy byly něčím zvláštní a skvělé, a to se nezmiňuji o těch stupiditách mimo, které si mnozí jistě dokáží představit… Jistě, možná italská scéna už není taková, jako bývala před „Sicilským derby“ v roce 2007. Jistě, mnohé se změnilo i po smrti Gabriho Sandri, ale Itálie i v dnešních nelehkých časech dokazuje, že je právem jednou z nejsledovanějších a nejuznávanějších scén ve fanouškovském světě. Čekáte na odpověď na poslední z úvodních otázek? Čekáte, že vyřknu verdikt, zda je „lepší“ ta či ta fanouškovská kultura? Musím vás zklamat – neřeknu, protože odpověď neznám. A osobně dosti pochybuji, že ji kdokoliv zná. Diplomaticky a snad i trošku alibisticky říkám, že každá scéna je něčím zajímavá a fascinující, a ve své podstatě je vlastně nemožné je srovnávat. Každému ale vřele doporučuji tato různá místa navštívit a udělat si svůj obrázek. Nebudete litovat. V Itálii tedy litovat nebudete určitě… nebo alespoň zatím ne… Contro il Calcio Moderno! No alla Tessera del Tifoso!