Po losu zjišťujeme zájem lidí vyjet na zápas, jež se jeví jako jediný pohárový výjezd sezony. Bohužel kalsická partička má ve většině nový zaměstnání, tudíž bez nároku na dovolenou, další část lidí si odbývá dovolený s rodinami, takže to vypadá že letos uvidíme Evropu maximálně v tv.Pak ale z Alkoturistů vyleze, že se tentokrát nechystají klasicky vzduchem, ale po zemi a tak okamžitě rozjíždíme jednání, jehož výsledkem je odjezd dodávky s 8 pasažéry v úterý večer směr Ploiesti. Tady je potřeba připomenout, že na palubě se nachází pouze dvě vlajky a z toho o té větší se majitel vyjadřuje ve smyslu, že je to snad už její poslední cesta, protože ho vážně nebaví tahat všude ten těžkej bágl, aby mu na polovině výjezdů stejně zakázali jí vyvěsit, protože je moc dlouhá, nebo obsahuje reklamu na alkohol.Pasažéři se hned od začátku cesty chopili svých lahví s vervou, takže cesta celkem rychle ubíhá a nad ránem překračujeme Maďarsko-Rumunskou hranici poblíž Szegedu. Když celník kontrolující doklady vidí stav účastníků zájezdu, s úsměvem ve tváři se ujišťuje, jestli je aspoň řidič střízliv.Jestliže až dosud cesta rychle utíkala, v Rumunsku se cesta mění v jedno velký ploužení se za kamiony. Jedinou útěchou nekonečný jízdy je to, že to tu vypadá jak na Jižní Moravě, protože jak známo, na moravském venkově je fajn.
Cestou narážíme i na zbrusu novou dálnici, která ale po několika desítkách kilometrů končí a díky místnímu značení není v našich silách najít nájezd, když ji po čase máme opět na dohled. Se značením pak bojujeme ještě ve městě Brašov, kde se chvíli řídíme podle značek, ale rychle zjišťujeme, že nás značky vedou úplně opačným směrem než chceme jet, navíc se silnice rychle zužuje a hrozí že za pár kilometrů z ní zbyde sotva pěšina. Už tady ale zaznamenáváme , že se okolí výrazně mění a prakticky celej přejezd Karpat připomíná spíš průjezd Alpskými středisky ve vyspělých zemích, než Rumunským venkovem. To už ale odpočítáváme každý kilometr, protože jsme na cestě fakt hodně dlouho, sluníčko pere jak zběsilý a navíc klima v dodávce nám vytekla ještě v Plzni před odjezdem.Po 20 hodinách jízdy ve středu v podvečer konečně zastavujeme před hotelem, kde nás už netrpělivě očekává devátý člen výpravy, který to vzal letecky a následně vlakem. Ihned po ubytování se občerstvujeme koňakem a pivkem, část výpravy se vydává na trénink, zbytku to připadá jako ztráta času, a radši se věnují občerstvování.Čtvrteční ráno, den zápasu. Hned po snídani obsazujeme hotelový bazén a posíleni o fanouška Regensburgu, který přijel linkovým busem jako jediný nerumun, koštujeme vodku. Někde mezi druhou a třetí skleničkou padá nápad, jak připravit ATéčka o nechtěnou vlajku a sobě přivodit chvíle zábavy. Vyvěšujeme vlajky tak, aby byly vidět z poměrně rušné ulice, ze které se dá pohodlně projít přes zahrádku hotelové restaurace až k nám. Pohodlně se usazujeme tak, abysme viděli nabíhajícího soupeře a vesele debatujeme. V tom si někdo z nás všímá, že dva borci se marně snaží odvázat vlajku. Okamžitě nabíháme k vysoké zdi a snažíme se vyšplhat nahoru. Daří se to pouze dvěma z nás, to už ale oba lapkové seskakují se spodkem vlajky přehozený přes plot v ruce. Postupně se trhá kaloun za kalounem, tak se věšíme na vlajku v domění, že dva na dva nemají šanci. V tu chvíli ale zjišťujeme, že na druhém konci vlajky visí 10-15 maníků a v tu samou chvíli se vlajka přeřezává o špičatou horní hranu plotu. Domácí se dávají na útěk přes školní areál, na naše výzvy k boji v Angličtině nereagují. Seskakujeme z plotu a jen tak v plavkách obíháme blok směrem jejich útěku (kromě těch dvou co se dokázali vyšplhat nahoru ostatní neví že je soupeře skoro dvojnásobek). V šesti lidech vybíháme na ulici, několik mizejících postav ještě zdálky zahlídneme, na oslovení kamon gipsís nereagujou a mizí v davu a v přilehlých uličkách. Vracíme se zpět k bazénu, kde se věnujeme trpkým oslavám a následně i vodním radovánkám.Zhruba dvě hodiny před zápasem balíme zbytky tracený vlajky a opět v šesti lidech se pěšky přesunujeme před sektor domácích. v červených tričkách jsme mezi žlutou barvou domácích dobře vidět. Číháme kde zahlídneme kousek ukradený vlajky, nebo komu z domácích padneme do oka a napadne nás. Bohužel domácí mají zřejmě z všudypřítomných četníků velký respekt, takže se asi 15 minut před zápasem přesouváme nenapadeni k našemu sektoru.U vchodu do sektoru se nám při osobní prohlídce pokouší sekurity zamezit vnesení mincí, na což reagujeme otočením a odchodem, rázem ale zasahuje místní kriminalista a bez jakékoli prohlídky batohů nás provádí do sektoru. V batozích tak pronášíme nejen vlajku Kt..cí s lebkou, která má na většinu pohárových zápasů vstup zakázán a zná stadiony jen zvenku, ale i 10 ohňů pro všech 10 hostů na oslavu vítězství. Vlajky, tedy přesněji vlajku a zbytek vlajky, věšíme hlavou dolů. Ani ne jako uznání domácím, jako spíš ze zklamání, že jsme nechali místní omladinu utéct.Na stadionu je nám ihned jasný, že tady se nebudeme výrazně podílet na atmosféře zápasu. Kotel domácích má mít 3.000 hlav, volných míst v něm moc nezůstalo, vedle sektoru hostů je pak další kotel stejně jako třeba v Lyonu kde jsme hráli v zimě, k většině chorálů se pak přidává kompletní asi 15.000 návštěva. Přesto nacházíme chvilky, kdy je i naše fandění slyšet, za což je nám vždy odměnou pískot okolních tribun.Po zápase jsme neskutečné dlouho drženi v sektoru, dokud se prý nepodaří policii dostat pod kontrolu údajné nepokoje v okolí stadionu a následně jsme doprovázeni procházkou liduprázdnými ulicemi až na hotel, kde jsme pod dozorem až do ranního odjezdu směr domov. Cesta domů se táhla snad dvakrát tolik než cesta ven, ale nakonec jsme v sobotu ráno v 7 všichni doma a po krátkém spánku zbytek víkendu kontrolujeme, co nového se událo na stropě 0:-)
ultrasplzen.cz
