Čekal jsem mnoho, čekal jsem Balkán, a taky jsem ho dostal. Začátek byl sice fádní, čekání na benzínové pumpě na předměstí Bělehradu a popíjení Jelena, to se však mělo změnit. Příjíždí kolona 5 aut s našimi kolegy a jede se na místo srazu. Záhy se vyskytne, pro obyčejného středoevropana neřešitelný problém. Dopravní zácpa. Oba dva pruhy jsou totálně zasekané. Ale jsme v Bělehradě. Takže následujeme příkladu našich kolegů, vjíždíme na chodník a pokračujeme v jízdě po chodníku. Více než tento fakt mě udivuje asi jen to, že to vůbec neudivuje lidi po tom chodníku chodící.
Když po 300 metrech dojedeme až k semaforům, usuzujeme, že je na čase se zase vrátit na silnici. Řidič vedoucího auta stáhne okýnko a ukáže "normálům" poslušně stojícím ve frontě, že naší honoraci mají laskavě pustit. Jeden taxikář to však nechce pochopit a blokuje nás svým autem. I zde se však najde jednoduché řešení. Pán si asi myslel, že za volantem jeho auta se mu nemůže nic stát, ovšem jen do chvíle, než si pro něj sahá ruka jednoho z prchlivějších členů naší karavany. No, pokračujeme dál a zase zácpa. Dopravní nehoda. Po chodníku to už nejde, ten obsadila svým autem policie. Ale na sraz před zápasem se musí přijet včas, takže se v jízdě vesele pokračuje v travnatém pruhu, který odděluje vozovky v protisměru. Dále jízda probíhá tím stylem, že naše auta blokují oba jízdní pruhy a do každé křižovatky najedou tak, aby nemohl projet nikdo jiný a až když projede poslední auto naší kolony, tak tam teprve mohou vjet i normální lidé. Sraz je mezi bytovkami na kraji Beogradu, cca 40 lidí. Po 20 minutách se opět dáváme do pohybu, tentokrát už kolona asi 15 aut, přes nějaké místní, dovolím si řici – FAVELY. Opravdu jsem si připadal jak v Riu, uzounká cesta vedla mezi domi namačkanými jeden na druhý na úbočí kopce, pod námi Bělehrad, pak zase z kopce dolů. Když jsme zase na sídlišti mezi paneláky, zastavujeme a jdeme se občerstvit. Zde už čeká další banda, celkem asi 100 lidí. Všichni v černým, tak jak se řeklo. Jídlo a pití teče proudem. Na všechno jen dvě mladý holky, v pohodě zvládající. Tohle by u nás měli vidět pinklové jak se kmitá. Dvě hodiny před zápasem se celá ekipa složená z různých skupin (protože kotel kde je Alkatraz netvoří jen skupina Alkatraz, ale i další (pod)skupiny, jako třeba Grobari Kragujevac, Shadows, Antiromi, Niski Kartel atd. Ostatně i skupinu Zabranjeni tvoří další skupiny) vydává auty na stadion. Přítomnou polici evidentně neinteresují šoféři řídící s lahví alkoholu v ruce, ostatně co si o místním sboru všichní myslí se ukázalo, když chtěli předjet naší kolonu a v bláhovém domění zapnuli majáky s houkačkou, abychom je pustili před sebe. Neuhnulo ani jedno auto. Naopak.
Parkujeme na Banjici, blízko stadionu RADu, dále nás policie nechce s auty pustit. Po Bulevaru Oslobodjena jdeme asi 2,5km ke stadionu. Před stadionem se rozšíří zpráva, že Delije čekali až odejdeme a poté se pustili do tuningu našich aut. Další zpráva co se rozšířila byla o třech až čtyřech skupinách Delije po 200-300 lidech, které číhaly po městě a měly různě své zvědy. Na to mimochodem doplácí skupina Headhunters a tratí vlajku. I o naší skupině díky zvědům naprosto jistě věděli, ale o nic s nepokusili. Ale tak naše skupina byla dostatečně bohatou výzbroj. Každopádně kvůli tuningu aut skáče pár lidí do taxíků a vydává se zkontrolovat škody. Mezitím se dostáváme dovnitř a začíná rozdělování choreografie. Náš řidič doráží zpět až v průběhu zápasu a má dvě zprávy. Ta dobrá je, že naše auto je netknuté, na rozdíl od ostatních, ta horší, že člověk, u kterého jsme měli být ubytovaní, je zatčen. To už bude asi nějaká tradice…
K samotnému dění na stadionu se asi nemá smysl moc vyjadřovat. Člověk sice může vidět milion fotek nebo videí, ale to se musí zažít. Neustále tam něco hoří, lítá okolo hlavy a vůbec se něco děje, takže ani nemá čas vnímat moc ten fotbal, kterej, upřímně řečeno, co jsem tak měl chvilkama možnot záhlednout, když se rozplynul dým, nestál za nic. Pochopitelně nechybělo ani nějaké to vniknutí na hrací plochu, menší potyčka s žandari, a nejlepší byla pak série táboráků ve druhém poločasu, z nichž největší vatra dosahovala asi 5 metrů, takže se ke slovu dostali i páni hasiči. Ovšem chvíli jim trvalo, než narychlo zaflikovali děravou hadici. A to navíc hodně dlouho oheň tolerovali, protože neničil stadion, v těch místech nebyly žádné sedačky, hořely jen papírové trubky od malých vlajek a pak samotné plastové vlaječky, které byly použity na choreo. A tak hasiči hasili až když byla vatra snad 5 metrů.
U fans Partizanu je navíc taková specialita, že jsou rozděleni na dvě větší skupiny, které se mezi sebou nenávidí a na stadionu má každá svůj sektor, takže kromě nadávek na fans Zvezdy se urážejí a napadají mezi sebou navzájem. Skupiny Alkatraz a Zabranjeni (ti pálili na plotě trička a šály Delije). Navíc došlo i ke konfliktu uvnitř jedné ze skupin, takže se možná utvoří i třetí "kotel". Celkem utkání přihlíží, podle oficálního údaje, 40.000 diváků. Modern Football se Srbsku ještě jakš takš vyhýbá, žádné vstupenky na jméno, žádný problém vlajky na tyčích, hodně chabá prohlídka u vstupu oproti našim prohlídkám. Navíc když vzpomenu, že na poháru UEFA u nás jsem musel vyzout i boty u vstupu…
Po zápase se už nic speciálního neděje. Ještě před závěrečným hvizdem se přesunujeme k autu (tu bych podotkl, že policie vůbec nebrání lidem v opuštění stadionu, ne jako u nás, kde evidentně vesele omezuje svobodu pohybu) a jedeme až na druhou stranu města, na Karaburmu (zde má pro změnu stadion OFK Beograd) na nějaký to pivo a večeři. Potom ještě návštěva jednoho Grobara u něho doma a po půlnoci zase zpět do Mariboru, kam dorážíme asi v 5 ráno.
Výjezd super, přesně tak nějak jsem si to představoval. Celý den nádherné počasí, přes dvacet stupňů. I v noci jen v krátkém triku. Všude na ulicích plno lidí, ani si nepamatuju kdy naposled jsem viděl tolik hezkejch holek pohromadě za jeden den.
Autor: P. P.
