Plzeň narazila v tomto týdnu na Željezničar Sarajevo, se kterým přijela i velmi početná skupina místních fans, kteří jsou známí jako "Manijaci". Pojďme si skupinu představit, když už tam za pět dní hrají plzeňáci.
Manijaci patří mezi top bosenské tábory. Jejich velká rivalita a nenávist je s Horde Zla, což jsou radikální fans městského kurenčního klubu FK Sarajevo. Manijaci se samozřejmě nenávidí i s fans ze Zrinského Mostaru, jehož fanoušky tvoří chorvatská menšina. Svou historii pak Manijaci popisují takto:
I když byli Manijaci oficiálně založeni na jaře 1987, fanouškovská historie při Željezničaru se začala psát mnohem dřív. Již od svého založení v roce 1921 byl Željezničar znám jako dělnický klub a od počátku historie si získal srdce fanoušků a jejich velkou loyalitu ke klubu.
Velkou popularitu a nárůst fanoušků a prestiže zaznamenal klub v sezóně 1971/72, kdy Željezničar získal svůj jediný titul Mistra Jugoslávie. V 80. letech začal klub patřit k jugoslávské klubové elitě a tehdy se probojoval až do semifinále poháru UEFA. V tomto období začíná být fanouškovská podpora mnohem více organizovaná.
V 80.letech byla atmosféra na fotbale odlišná od té dnešní. Objevovaly se vlajky na tyčích, a atmosféru dolaďovaly lodní sirény, zvony či píšťalky.
Na jaře roku 1987 si nejvěrnější fanatici Željezničaru zakládají první organizovanou skupinu "Manijaci". Zakladatelem skupiny byl fanoušek s přezdívkou Zoka. Na srazu před západní tribunou, kde se členové sešly, padly různé návrhy na skupinu, jako "Blue White Hooligans", "Dilberi" atd. Zoko měl návrh "The Maniacs", kterému se ostatní smáli. Odešel na jižní tribunu a zkusil ji rozezvučet skandovačkou "We are, we are, we are the Maniacs", což všechny přesvědčilo; než později Fiko vynalezl známou skandovačku "Manijaci to smo mi huligani željini".
Nejvýznamější a zakládající členové skupiny byli kluci s přezdívkama Rambo, Faruk, Zema, Java, Tarik Žuti a Dževad Begič Dilda. Organizačně byla skupina na vysoké úrovni, což bylo i nutností, protože obecně místní fanouškovská scéna byla právě v těchto letech v dnes už bývalé Jugoslávii velmi silná a expandovala, zatímco policie tehdy ještě nebyla připravená.
Ve druhé polovině 80. let se vytvořila skupina "Blue Tigers", "Joint Union" plus ještě několik menších skupin, ale stále jim byla nadřazená skupina "Manijaci". Začaly se objevovat šály s vyvedeným nápisem skupiny (šála "Joint Union" se těšila velkému respektu na stadionech po celé bývalé Jugoslávie). První velké množství pyrotechniky bylo prezentováno na podzim roku 1990 v utkání proti Červené Hvězdě Bělehrad. Začaly se kvalitně organizovat i výjezdy na Željezničar.
V průběhu své existence se u Manijaků měnili vůdci této skupiny. Během toho období však jméno jednoho z nich – Dzevada Begiče Dilda – se stalo nejznámějším. Dzevad zemřel hrdinskou smrtí v prvních letech války v Bosně na začátku 90.let, když jinému zachránil život. Ostatně obdržel za to i nejvyšší bosenské válečné vyznamenání – Zlatou lilii.
Stadion Grbavica byl během války v okupovaném území a jeho dřevěná západní tribuna vyhořela, ale okolo stadionu se vedly divoké bitvy. V srdci každého "Manijaca" bylo je jedno, zase stát na stadionu Grbavica. Po skončení bojů byl stadion ve špatném stavu, ale 2.května 1996 se uskutečnil po letech války zápas s FK Sarajevo. Na stadionu se mísila radost z návratu na stadion Grbavica s poválečným smutkem.
