Přinášíme historii první ultras skupiny v Evropě, která vyjde v několika dílech. V budoucnu hodláme přinášet historie různých ultras a hooligans skupin. A jak jinak začít než první ultras skupinou na evropském kontinentu, která vznikla už v roce 1950. Tady už zkrácená první část historie Torcidy v období 50. a 60. let, jak ji uveřejnil server torcida.org:
V článku "Jak nefandit" vydaném v Borbě 1. listopadu 1950 bylo napsáno, že "členové této skupiny se chovali velmi zlostně a útočně, a pokud nebudou zastaveni, mohli by šířit nenávist mezi kluby". Tyto články způsobily zájem médií. A tak předseda Hajduku na vlastní obranu vydal článek, ve kterém stálo "Na zápase ve Splitu se poprvé objevila jedna ze skupin fanoušků Hajduku, která se jmenuje Torcida, která podporuje svůj klub. To byl jednoduchý příklad podpory svého týmu a stála za tím větší uskupení, tvořené občany ze Splitu. My jsme uvítali záměry našich přátel, které umělo seskupit dohromady fanoušky a mohlo tak pomoci klubu, a které může být přínosné".
Předseda Hajduku tak zvýšil zájem o Torcidu, a posléze vicepresident Hajduku a předseda národního výboru komunistické strany ve Splitu, Juro Baric, v té době vyzval mocného Milovana Dilase, aby vyšetřil případ "Torcida". A tak byli navrženi 3 členové vládní zmocněnci, a výsledkem jejich působení bylo: Juro Bilič a tehdejší prezident Hajduku Ante Jurjevič Baja byli postaveni před soud, ale skončilo to pro ně jen výstrahou od soudu; kapitán Hajduku Frane Matosic byl vyhozen z komunistické strany kvůli jeho rvačce s hráčem Červené Zvezdy; několik členů Torcidy bylo zavřeno předem zaujatým soudem atd. Vjenceslav Žuvela skončil nejenom vyhozením z Komunistické strany Jugoslávie, ale na víc byl odsouzen ke třem letům vězení, naštěstí mu pak vyšší odvolací soud zmírnil trest jen na tři měsíce. Žuvela byl mimo jiné souzen za to, že před ostatními studenty nosil znak Torcidy s iniciálami T&H., což bylo dle obžaloby jasně nacionalistická zkratka „Torcida Hrvatska“ (Torcida Chorvatsko), při tom se však jednalo o zkratku Torcida & Hajduk. Tento politický útok ze strany státu na Torcidu a její organizátory byl tak velký, že přestali s aktivitami. V této době politické i jiné orgány nepodporovali nově vznikající organizovaný support fanoušků. Přesto i v dalších desetiletích stále fanoušci zpívali písně na zápasech Hajduku a podporovali svůj klub, ale už to nemohlo být organizované jako předtím. Během 50. a 60. let popularita fotbalu ještě více vygradovala. Na atraktivnějších a důležitějších zápasech se začaly tvořit skupiny divočejších a hlasitějších fanoušků. V první polovině 60. let fanoušci Hajduku podporovali svůj klub, a v rukou se jim objevovali signální rakety, race a další pryo, které v některých případech bylo hozeno i na hřiště. A stejně, jak to bývá i v současnosti, fanoušci slavili a zpívali po dobrém výkonu či vítězství, a po prohře si vylévali zlost, ale v této době jen velmi vzácně vypukly nějaké bitky. Některé z těchto vzácných incidentů se staly, když ve Splitu hrál Hajduk se Sarajevem. První incident se stal 1. října 1961, když po zápase napaden a dobit rozhodčí Alexander Skorič, který neuznal gól Hajduku. Druhý, větší incident, se stal 11. září 1966, kdy několik fanoušků zklamaných z prohry Hajduku rozpoutalo velké rvačky na tribunách, a část jich i poškodila. Urážky v těch letech byly také časté, a mířili zejména na hráče týmu soupeře nebo na rozhodčí. Skandování a hlasitý zpěv byly považovány za věc, která má vystrašit nepřátelské fanoušky a hráče. Veřejné slogany o národnosti, zvláště ty šovinistické povahy, byly opravdu ojedinělé a tehdejší režim každou takovou věc tvrdě trestal.
