Roky 1980-2000
80. léta znamenala pro ultras pomalý, ale stále vzrůstající příchod nových členů do ultras skupin, a tak se některé skupiny už nepočítaly v desítkách, ale ve stovkách a v některých případech v tisíci členech. Neexistoval žádný tým, ať už na severu či jihu Itálie od první do třetí ligy, kde by nepůsobila jedna nebo více ultras skupin organizujících dění na tribunách svého klubu. Tento nárůst ultra skupin vedl k vývoji složité sítě družeb a nenávistí. V této době vznikly dobře fungující koalice na trase AS Řím – Atalanta – Juventus; Lazio – Bari – Turín; Inter Milán – Fiorentina – Sampdoria; AC Milán – Janov – Boloňa; a je zajímavé si všimnout jak se dnes tyto vztahy vyvinuly – dříve tak přátelské, a časem se kazily a byly nahrazeny novými družbami, a dnes jsou z těchto přátelství z větší části velké nenávisti. Rok 1982 vstoupil do Italských dějin jako rok světových fotbalových šampiónů po vítězném tažení ve Španělsku. Finále se hrálo v Madridu proti týmu Německa před 100tisíci diváky, z větší části italskými. V ochozech bylo k vidění velké množství ultras vlajek, a toto byl snad jediný skutečný moment, kdy se italští ultras semkli v jeden celek. Protože národní soudržnost, která je k vidění u anglických, německých či holandských fanoušků svého národního týmu v Itálii neexistuje. Důvody, proč tomu tak je, a proč se italští utras nejsou schopni spojit v jednotnou podporu národního týmu jsou zřejmě zakořeněny už v historickém soupeření mezi starými městy, která už kdysi byla velmi bohatá a měla určitou autonomii. Přesto věci, co se děly na italských stadionech, sloužily jako příklad pro celé hnutí ultras v Evropě a vedly k jejich vzestupu. Výjezdy se staly hlavní událostí týdne v životě každého ultra fanouška, který bez strachu fanaticky doprovázel své mužstvo, byť na výjezdech čekala nebezpečí. Výjezd byl způsob ultras skupiny, kde si mohla vyzkoušet svou sílu a loyalitu. Být přítomen na jednom z „horkých“ stadionů byla čest a zkouška odvahy, na kterou ne každý měl nervy. Vyjet na stadion bez vyvěšení své ultras vlajky bylo považováno za zbabělost. Vzrůstající počty na výjezdech vedly státní železnice k tomu, aby začaly plánovat „speciální vlaky“ pro fanoušky. Do organizovaných choreí ultras se začaly zapojovat celé tribuny, tisíce lidí. Koupit tisíce barevných balónků či papírových koulí bylo velmi drahé, ale zuřil prudký souboj mezi ultra skupinami o co nejoriginálnější show na tribunách. Zatímco ultras Samdorie roztáhli vlajku 90x32metrů, ultras z Říma zase rozdali divákům na stadionu deset tisíc červených a žlutých kartonů. Turínští příznivci pokryli svůj sektor – Maratonský oblouk – červenými a bílými páskami látky, a neapolští ultras se proslavili za vhození tisíců konfet na hřiště. Zároveň však s těmito pozitivními událostmi docházelo stále více i k negativním událostem, kdy se množily zprávy o násilnostech na stadionech. Používání nožů se ještě více rozšířilo, zejména v Miláně a Římě, zatímco ultras Atalanty se proslavili pro svůj fanatismus, ale odhodlání jít jen na ruce a nohy.
V únoru 1984 v utkání Coppa Italia mezi Triestinou a Udinese došlo k vážným střetům s policií – a při této akci byl policejními obušky zbit do hlubokého bezvědomí mladý fanoušek Terstu Stefan Furlan,a druhý den na to zemřel. O osm měsíců později po zápase AC Milán – Cremonese byl ubodán k smrti fanoušek Marco Fonghessi. Jeho vrah Giovanni Centrone byl jen pár dní plnoletý. Na druhou stranu ze začátku 80. let došlo k mírné změně mezi propojením ultras a politikou, kdy toto spojení začalo oslabovat, což se začalo projevovat i na stadionech. Rozhořely se přátelské vztahy u některých klubů, jejíž ultras byli z opačného politického spektra (např. levicově orientovaní fans Fiorentiny a ultrapravicoví fans Verony), a ukázalo se, že je hnutí ultras absolutně nezávislé na politice. Toto období také přineslo zvýšené užívání drog na tribunách. Zatímco závislí narkomani, kteří byli k vidění v 70. letech, zmizeli díky stále přísnějším osobním prohlídkám, počty huličů marihuany se několikanásobně zvětšily. Dokonce se začaly měnit i symboly a obrázky na mnoha vlajkách, na kterých přibývaly listy marihuany. Když se formovala v Cosenze skupina Nuclei Sconvolti, neváhali lidi z této skupiny použít obrázek listu trávy na svou vlajku, a mnoho dalších skupin je pak kopírovalo. V polovině 80.let bylo hnutí ultras v Itálii na vrcholu. Skupiny ultras měly obrovské množství členů (například v sezoně 1987-88 měla Milánská skupina Fossa dei Leoni přes 15 000 lidí) s jasnou hierarchistickou strukturou. Některé skupiny, jako například neapolské Commando Ultra Curva B mělo vysoce vyvinutou organizační strukturu (členové byli zaneseni v databázi, vydával se časopis této skupiny, televize atd.).
V 90.letech nastaly velké změny ve světě ultras, a celé hnutí mířilo ke krizi. Hodně původních hodnot ultras začalo být vnímáno a vykádáno různými způsoby, zejména pak pro mladou přicházející generaci, pro kterou být ultras byla hlavně móda. Tato krize měla však i světlou stránku, i když bylo celé ultra hnutí nejednotné díky nevraživé nenávisti mezi některými skupinami, začali si všichni uvědomovat, že musí táhnout za jeden provaz, aby toto hnutí přežilo. Po třiceti letech historie se ultras stali nedílnou součástí celého italského fotbalu, a stali se nenahraditelnými a vlivnými, a měli hlavní slovo ve strategii svého klubu. Druhá polovina 90. let utrpěla vážný šrám zabitím janovského fanouška Vincenza Spagnola v lednu 1995. Tento incident velmi ohrozil existenci hnutí ultras, které už tak procházelo krizí díky výměně generací a rozbití velkých skupin na mnoho malých samostatných dílů rozsetých na víc místech stadionů, což jen prohlubovalo krizi a identifikaci lidí se skupinou a klubem, a výsledkem byl odliv členů. Fotbalový svaz, který přerušil ligu, a který se konal v Janově, dal ultras jasné stanovisko v narážce na mentalitu ultras Atalanty Bergamo, znějící „basta lame basta infami“ (zbavte se nožů, zbavíte se hanby). Jedno pravidlo, které bylo nutné změnit byl „způsob vedení boje“ mezi ultra skupinami, které však v následujících letech bude jen zřídka dodržováno od nastupujících generací, a to pravidlo chovat se tak, aby se v budoucnu vyhnulo těmto závažným následkům. Toto zasedání pak zavedlo další nástroje do praxe, aby na stadionech zamezilo násilí (například zákaz prodávání lístků pro hostující fans; zavedení placených televizí s fotbalovými právy). Některé historické ultra skupiny jako Brigate Gialloblu del Verona a La Fossa dei Grifoni del Genoa byly rozpuštěny. Zákaz výjezdů a zavedení placených klubových TV měl vliv i na život ultras, a vedl k odlivu fanoušků. Do fotbalu začaly proudit peníze, a fotbal se začal silně komercializovat. Ultras AS Řím spustili web proti všem těmto krokům „manifesto contro il calcio moderno“ – kampaň proti modernímu fotbalu, za souhlasu mnoha dalších fanoušků napříč kluby. Přesto ultras hnutí přežívalo dál, a vytvářelo nákladnější a ohromější originální chorea. Tyto gigantická chorea začali kopírovat i další evropští fans. V roce 1991 se začínají objevovat vlajky na dvou tyčích s obrázky. V 90. letech je mezi ultras ražena zlatá střední cesta mezi anglickým modelem fandění (zpívání chorálů, klubové symboly, výjezdy obyčejným vlakem), a mezi klasickým italským modelem (organizované skupiny, identifikace s nimi, permanentní choreografie). Jsou také registrovány krize v družbách, kdy mnoho přátelských vztahů mezi ultras různých klubů skončí. Z družeb, co vznikly na počátku ultras hnutí v Itálii přežívá jen historická družba mezi Janovem a Turínem a mezi Regginou a Bari. I přes represe státu, kdy v tomto období má přes 1700 lidí zákazy vstupu na fotbal, se ultras činí, a vydávají fanziny a zakládají weby na rozšiřujícím se internetu, kde se centralizují informace a organizace jednotlivých skupin. Tím končí poslední dekáda devadesátých let 20.století. Historie italských ultras v prvním desetiletí nového milénia ještě neskončila a píše se každým dnem na italských stadionech.
První část článku zde.
