Historie italských ultras od konce 60. let do začátku tisíciletí – 1.díl

Latinské slovo “Ultras” může znamenat “nad, přes, neobyčejně”, prostě něco, co je více jak normální stav. V případě ultras tedy něco, co znamená být víc než jen obyčejným fanouškem fotbalu. Za první evropskou ultras skupinu se považuje Torcida Split z bývalé Jugoslávie, založená v roce 1950. Byla to organizovaná skupina fanatických fans dnes chorvatského Hajduku Split (perličkou je, že klub Hajduk Split byl založen v roce 1911 v pivnici U Fleků v Praze čtveřicí studentů ze Splitu ještě za Rakousko-Uherska), která funguje dodnes. Zakladatelé Torcidy Split se zase inspirovali od brazilských “torcidas”, které viděli fanaticky fandit na mistrovství světa v roce 1950, konaném v Brazílii. Kde tyto skupinky až do 60. let nebyly oficálně sdružené, a používaly pyrotechniku a velké vlajky neorganizovaně. V 60. letech pak došla subkultura Ultras i do Itálie, kde se nejmasověji rozšířila, a zapustila své kořeny hluboko do společnosti. Historie italských ultras od konce 60. let do konce 70.let
První skupiny fotbalových fanoušků ve věku mezi 15-25ti lety, které lze začít nazývat “ultras” a které se lišily se od té doby klasických dospělých diváků, se začaly objevovat v Itálii okolo konce 60. a začátkem 70. let. Scházeli se v levnějších sektorech stadionů a kluby je lákaly na speciální předplatné za sníženou cenu. Tito ultras pak okamžitě začali měnit obraz dění na italských stadionech. Tam se skupiny mladých v těchto levnějších sektorech zcela ztotožnily se svým novým „teritoriem“, vytvořily vlajkami či symboly budící dojem polovojenských jednotek a převzaly i módu, která byla k vidění u několika extremistických politických organizací té doby, a to nepromokavou bundu s kapucí, boty Dr.Martens, maskáčový oděv a na krcích šály s barvami svého klubu.

Z počátku se ultras proslavili především pro svůj úplně nový způsob supportu svého týmu, a v obecnějším smyslu tak měli i svůj podíl na utkání. Od brazilských „Torcidas“ se převzalo používání bubnů a trubek, od anglických fotbalových fans „šálový efekt“ (hromadně zvednuté šály) a dost často fanatické skandování, povzbuzování svých hráčů a nebo skandování proti hostujícímu klubu. Tímto způsobem začal být support považován za část taktiky užívané k vítězství v utkání – „dvanáctý hráč“, jak se začalo říkat. Ultras též začali používat pyrotechniku (signální světlice držené v rukou, dýmovnice, raktety a barevné bengálské ohně), což přineslo oživení a zábavu na stadiony. Poprvé se tehdy objevil koncept “sektorových choreografií”, naprosto nová a originální věc, která byla vyvíjena samotnými ultra skupinami a stala se časem mnohem organizovanější záležitostí. Choreografie začala být charakteristickým znakem italského stylu: obrovské mnohobarevné přehlídky, efektní s velkým vizuálním účinkem a s výbornými nápady.
Nejdéle fungující ultras skupinou je milánská Fossa dei Leoni (česky Lví doupě), založená v roce 1968, která nalezla svůj “domov” na stadionu v levném sektoru č.17. Někteří tvrdí, že ještě dříve – někdy okolo roku 1951 – byla založená turínská “Fedelissimi Granata”, která se v mnohém podobala ultras skupině a měla své místo na stadionu v Maratonském oblouku. V roce 1969 se objevili Sampdoria Ultras, kteří se jako první nazvali slovem “Ultras”. Po nich následovali “The Boys” z Interu.

V 70.letech se začaly na významnějších fotbalových stadionech kupit stovky malých skupin, které vesměs vedly k vytvoření hlavních ultras skupin jako Verona’s Yellow-blue Brigade (Veronská žlutomodrá brigáda), Fiorentina’s Viola Club Viesseux (pojmenovaní po náměstí ve Florencii, na kterém se v roce 1971 sešli tito ultras), Ultras Neapol (založení roku 1972), Milánská Brigate Rosonero, janovská la Fossa dei Grifoni del Genoa a turínská Ultra Granata del Torino (1973); Forever Ultra del Bologna (1974); Fighters della Juventus (1975); Brigate Neroazzurre dell’Atalanta (1976); a dále římské Eagles’ Supporters della Lazio a Commando Ultra Curva Sud della Roma (1977). Některé skupiny se odtrhly od stávajících skupin (The Boys byli původně Inter Fossati Club, zatímco Granata Ultra se rozštěpili z turínských Fedelissimi). Jiní vznikli stmelením menších stávajících skupinek (například Juventus Fighters vznikli z bývalých Panthers).
Některé skupiny byly jednoduše založeny na příslušnosti k určitému městskému území (původní jádro Ultras Sampdorie vzešlo z janovské čtvrti Sestri Ponente) nebo se jednalo o skupiny vrstevníků, kteří se znali z barů, škol a podobně. Mnoho těchto členů patřilo k extremistickým politickým skupinám či hnutím. A právě oni vnesli do ultra skupin otevřený odpor proti systému a chuť po konfliktech, a právě oni byli schopni a ochotní se sejít ve stovkách během několika hodin. Další věcí charakteristickou pro ultras byla jejich sounáležitost s územím, kde působili. Obyčejní diváci postupně opustili tribuny a posunuli své vlajky, aby udělali místo pro vlajky ultras. Na těchto vlajkách se proháněly vesměs různá divoká zvířata, jako lvi, pumy a především tygři, ale nechyběla ani pirátská lebka se zkříženými hnáty, zbraně či odkazy k násilí (například tvář mladého Alexe z Kubrickova filmu Clockwork Orange). Z počátku byla činnost ultra skupin financovaná sbírkami. Každý z popředních členů měl specifickou funkci. Jeden organizoval výjezdy na stadióny soupeřů, druhý se staral o opravu bubnů a nářadí či koupi tyčí na vlajky, plechovky s barvami, třetí měl na starosti prodaj suvenýrů. S příchodem ultras se dokonce omezily některé výtržnosti, které byly na stadionech často k vidění. Vběhnutí na hřiště či napadání rozhodčích ubylo, zatímco někdy od roku 1974 přibylo mnohem častějších střetů s nepřátelskými skupinami. To se toho roku týkalo zejména dvou zápasů, a to Turín – Sampdoria Janov a AS Řím – Lazio Řím. Začínalo to házením nejrůznějších předmětů na hřiště, po čemž následovalo napadání a rvačky mezi znepřátelenými fans, na což reagovala policie obvykle použitím slzného plynu. A končilo to střety na ulicích, kde propukla nefalšovaná pouliční válka: zničené autobusy, převrácená auta atd. Mnoho z těchto incidentů vzniklo už z tradičního městského rivalství (derby mezi týmy ze stejného města nebo dlouholeté nenávisti mezi konkurenčními městy jako Pisa vs. Livorno, Bergamo vs. Brescia nebo Palermo vs. Catania), zatímco jinde tuto nenávist ovlivňovaly politické názory radikálních fans (historická nenávist je mezi levicovými Red-White Panthers z Vicenzi a fašistickými ultras Brigate Gialloblu z Verony). Nejprve se toto násilí vyskytovalo jen na malém území kolem stadionu – tedy na stadionu samotném a v jeho bezprostřední blízkosti. Nicméně první vážné epizody přišly záhy (pobodání během zápasu Lazio-Neapol, a to stejné se opakovalo v roce 1975 při utkání Milán-Juventus). V roce 1977 během utkání Atalanta – Turín se soupeřící ultras střetli s železnými tyčemi a při utkání Inter Milán – AC Milán došlo k boji na nože mezi The Boys z Interu a Brigate z AC Milán). 28 října 1979, během římského derby byl příznivec Lazia Řím Vincenzo Paparelli trefen do hlavy vystřelenou raketou z Jižního obloku od římských Fedyan, a během několika minut zemřel. Tu stejnou neděli byly k vidění vážné incidenty v Ascoli (Ascoli – Boloňa, 7 zraněných), v Miláně (Inter Milán – AC Milán, 18 zraněných) a v Brescia (Brescia – Como, několik raněných).
Tato tragedie na Olympijském stadionu byla pověstnou poslední kapkou, která otřásla veřejným míněmím, a z rozšířeného násilí na stadionech udělala celospolečenský problém, kterým se zabývaly média i úřady. Přijaly se tvrdá opatření: vlajky na tyčích, bubny a dokonce vlajky s válečnými symboly byly po několik dlouhých měsíců na stadionech zakázány.