Arkan, Zvonimir Boban, fotbal a krvavý konec Jugoslávie

Už si nevzpomínám, kde jsem slyšel slogan: „Fotbal je válka, a válka je fotbal." S tímto tvrzením můžeme souhlasit, tomuto tvrzení můžeme oponovat. Nicméně, se musíme přiklonit k faktu, že fotbalové stadiony jsou pouze místem spojujícím lidi rozličných vyznání, názorů, národností nebo ras. Fotbal je závislý na těchto skupinách. To oni dělají z fotbalu buď civilizovanou a kulturní hru s jednoduchými pravidly, která podporuje společné soužití nebo přehlídku projevů nenávisti a virutální bitevní pole, na kterém se bojuje o prosazení svých názorů, formování identity a její zachování.

Tedy se ptám, je toto mír nebo válka?

Fotbal může spojovat lidi a může vytvářet mír mezi národy. Konec konců, během vyjímečného vánočního příměří roku 1914, v době kdy první světová válka teprve začínala, tak se briští a němečtí vojáci utkali v přátelském fotbalovém zápase. Němci tehdy zvítězili nad Brity v poměru 3:2, aby se později na skutečném bitevním poli vzdali vojskům aliance. Lidé říkají, že v těch nejlepších letech Pelého kariéry (Pelé, skutečným jménem Edson Arantes de Nascimento bývá považován za nejlepšího fotbalistu všech dob – pozn. překladatele), byla na dva dny pozastavena občanská válka v Nigérii, protože bojující strany, které byly zapojené do místních krvavých konfliktů, chtěly vidět tuto brazilskou fotbalovou hvězdu honící se za míčem na jejich trávníku. Během posledního světového fotbalového šampionátu požadoval tým Pobřeží Slonoviny ukončení krvavých nesvárů ve vlastní zemi. Toto je ta slunná stránka fotbalu, která spojuje, a dělá z fotbalu hru, která nevyvolává v lidech potřebu brát do rukou zbraně, ale podporuje ji v její podobě kulturního měření sil na stadiónech. Nicméně, tato hra má i svou další stranu… stranu, která halí nenávist do krvavého trikotu.

Tragédie na stadionu Maximir

Fotbal v Jugoslávii odráží obě zmiňované stránky této hry, tedy její dobrou i špatnou stránku. V roce 1987 se světový šampionát hráčů do 20-ti let konal v Chile. Nikdo si nedělal velké naděje ohledně umístění jugoslávského týmu. Navíc, fotbalová federace sama neskrývala fakt, že tým byl vyslán na šampionát v Jižní Americe pouze proto, aby se dostálo závazkům k FIFA. Kapitán týmu Aleksandr Djordjevič byl po posledním rozhodujícím zápasu v Maďarsku diskvalifikován na čtyři utkání. Také budoucí hvězda Siniša Mihajlovič, který hrál později za italský klub Lazio Řím, nebo klíčoví hráči typu Vladimira Jugoviče a Alena Bokšiče, nebyli součástí národního týmu. Trenér součaného národního chorvatského týmu Slaven Bilič se také tohoto šampionátu neúčastnil. Oficiálním důvodem jeho neúčasti na šampionátu bylo jeho poranění kotníku. Avšak, stejně hodnověrné je vysvětelní, že Bilič neodcestoval do Chile protože jeho otec, který byl zastáncem širší chorvatské autonomie, nesouhlasil se synovou účastí v jugoslávkém národním týmu. Toto tvrzení podporuje fakt, že Bilič nehrál žádný zápas oblečen do jugoslávkého dresu.

Místo toho odcestovali do Jižní Ameriky mladé klenoty chorvatského týmu, jako např: Robert Jarni, Zvonimir Boban, Robert Prosinečki, nebo Davor Šuker. Právě tito hráči později vytvořili základní údernou osu národního týmu nezávislého Chorvatského státu. Také Predrag Mijatovič byl součástí toho finále, kdy jugoslávský tým porazil na pokutové kopy tým Západního Německa a získal zlato. Lidé říkají, že tým slavil zisk zlaté medaile víc než dva dny v rodinné atmosféře. Můžeme se pouze dohadovat jak by tento tým vypadal později, pokud by nazačala válka a pokud by ten příslovečný sud s prachem nevybuchl na stadioně Maximir v Záhřebu.

Památník poblíž této arény je věnovaný obětem jugoslávského válečného konfliktu – členům ultras záhřebského Dinama. Nápis na pomníku říká: “Klubovým fanouškům, kteří začali válku se Srbskem v této aréně”. Válka byla zahájena na jaře roku 1990, desátého května na stadionu Maximir, během zápasu mezi místním Dinamem a Crvenou Zvezdou Bělehrad. Od smrti jugoslávského prezidenta Tita, byla rivalita mezi těmito tými pouze nekončící řadou násilností. V Srbsku i Chorvatsku se zvedly nacionalistické nálady. Ideál propagovaný Slobodanem Miloševičem, že Velké Srbsko je všude tam, kde žijí nějací Srbové, obživl.

Mezitím, růst nacionalistických nálad v Chorvatsku byl spojem s bývalým generálem jugoslávské armády Franjo Tudjmanem, který byl v minulosti také vedoucí bělehradského klubu Partizan. Tento politik, oddaný chorvatskému národu, si povšiml klubu Dinamo Zagreb, a možnosti jeho využití pro upevnění svých pozic a podpory nezávislosti. Za zmínku také stojí, že toto zásadní utkání mezi Dinamem a Crvenou Zvezdou se konalo v Chorvatsku před volbami a referendem o nezávislosti. Roli v tom hrál také Chorvat Robert Prosinečki a bosenský muslim Refik Šabanadžovič, dvojice z Černé Hory a Makedonie.

Toto utkání se stalo samo o sobě základem pro střetnutí dvou rozdílných identit – chorvatského a srbského nacionalismu, který stál v ostrém protikladu a vzájemně se popíral. A tak zatímco fotbalisté bojovali na trávníku, ultras ze Zagrebu a Bělehradu – "Bad Blue Boys" a "Delije" – začali bojovat na tribunách. A tak velmi brzy se stadion změnil na bitevní pole a hra musela být na témeř deset minut přerušena, krátce po té, co utkání začalo. A fotbalisté se do bojů zapojili také. Chorvatská fotbalová hvězda Zvonimir Boban, který později hrál za slavný AC Milan, zůstane ve vzpomínkách mnoha svých obdivovatelů, nejen díky své herní technice, ale také díky svému souboji s policistou, který se pokoušel zastavit fanoušky Dinama. Existují názory, které se mohou zdát přehnané a zveličené, že právě tento souboj Zvonimira Bobana vyvolal občanskou válku. Na jednom videu natočeném během tohoto incidentu můžeme slyšet jak křičí: "Kde je ta policie? Kde je tahle zatracená policie?"

Video ze zápasu Dinamo Zagreb – Crvena Zvezda Bělehrad (13.05.1990)

Jednotky, které tento boj potlačily byly obviňované, že podporovaly srbské hooligans. Skutečností je, že policista, které ho Zvonimir Boban udeřil byl bosenský muslim, ovšem to se zjistilo až o něco později. "Já naprosto chápu, proč se Zvonimir Boban takhle zachoval", připustil zraněný policista. Sám Boban se narodil v malém mětečku Imotsk na hranici s Bosnou v jižním Chorvatsku, které je pověstné nacionalistickými postoji. Někteří lidé charakterizují tutu chorvatskou fotbalovou hvězdu jako romantickou nacionalistickou postavu, která přišla do této doby přímo z knih z 19.století. A jak se o sobě sám Boban zmínil, vyrostl na čtení autorů knih jako byli například A.P. Čechov, F. Dostojevský a další podobní. Jednou před začátkem utkání mezi národními týmy Chorvatska a Itálie řekl novinářům, že kdyby se vyměnili spisovatelé za fotbalisty, Italové by vyhráli bez jakéhokoliv boje. "Dante, Petrarka, Leopardi.. Nikdo by jim nemohl konkurovat" – uvedl Boban.
Boje 10. května pokračovaly ještě pár hodin po konci utkání a stadion byl v jednom ohni. Hráči Crvene Zvezdy byli ze stadionu evakuováni vrtulníkem. Válka v Jugoslávii začala.

Arkan na scéně

Když válka v Jugoslávii začala, postava Željka Raznatoviče, lépe známého jako Arkan, se dostala do centra pozornosti. Tato osoba je v Srbsku stále považovaná jako kontroverzní. Někteří tvrdí, že to byl hrdina a ztělesnění ideálního Srba, jiní tvrdí, že to byl děsivý válečný zločinec, který neuznával ani základní etické normy. V každém případě – to on měl rozhodují roli při rozdmýchávání balkánského válečného požáru.

Na počátku 90tých let měl vůdce Srbů Slobodan Miloševič velké starosti z aktivit fanouškovské skupiny "Delije". Proto také přidělil post šéfa oddělení pro bezpečnost státu Jovicovi Stanišićovi (který později stanul před Haagským tribunálem pro válečné zločiny), aby udržoval s Arkanem kontakty a též ho pověřil, aby kontroloval tuto skupinu fotbalových hooligans. Miloševic pochopil, že Crvena Zvezda v jeho rukou by se mohla stát nástrojem pro masovou mobilizaci stejně dobře, jakým byl Real Madrid pro španělského diktátora Francisca Franka či jakou byla italská reprezentace hrající v černých košilích pro Benita Mussoliniho.

Arkan začal dohlížet na každou činnost – od prodeje lístků pro členy Delije až k organizování chuligánských výjezdů. Za rok se mu dokonce podařilo vytvořit polovojenskou jednotku, smutně proslavenou pod jménem "Tygři". Tato jednotka stála za etnickými čistkami nejen v Chorvatsku, ale také v Bosně a později v Kosovu. Pravdou je, že ne všichni "Tygři" byli členové Delije. Také fanoušci Partizanu Bělehrad a ultras z dalších chuligánských skupin se v této válce prezentovali. Jak již bylo řečeno, vůdci Delije, Partizanu i Crvene Zvezdy se mohou vášnivě navzájem nenávidět, ale nakonec si stejně uvědomí, že jsou oni všichni Srbové a když se všichni Srbové spojí, nebude lehké je porazit. Skutečnost, že dva zapřísáhlí nepřátelé se mohou spojit se potvrdila i během války mezi Srbskem a Chorvatskem. Vztahy mezi oběma zeměmi se ještě zhoršily po dubnu roku 1991, kdy srbové prohlásili, že si zaberou region Krajina a jejich jednotky vtrhly do východního Chorvatska. Tvrdé boje následovaly v blízkosti města Vukovar. Do těchto bojů se aktivně zapojili i radikální členové Bad Blue Boys s národní vlajkou a heraldickými symboly této ultras skupiny. A "Tygři" tam byli též…

22. března 1992 se hrálo na stadionu "Marakana" utkání při návštěvnosti 60 000 diváků mezi Partizanem a Crvenou Zvezdou – dva srbští konkurenti, vzájemně se nenávidějící. Začátek utkání neukázal nic nového – několik násilných akcí v okolí stadionu, fanoušci obou týmů se na tribunách vzájemně uráželi s obvyklým repertoárem. Atmosféra však pomalu houstla, a po utkání se mohly očekávat vážné nepokoje. Nicméně všechny urážky ustaly a stadion ztichl, když uniformovaní "Tygři" přinesli a ukázali silniční značky, které sebrali na své cestě do Vukovaru jako válečnou kořist. Mezi ukázanými značkami byly i směrové ukazovatele vzdálenosti k cíli – Vukovar 30km… Vukovar 20km… Vukovar 10km a byly k vidění i další silniční značky z okolí chorvatských měst, která byla okupována srbskou armádou. Arkan stojící na tribuně se ocitl vzápětí na ramenou fanoušků.

A tak se stala věc, která byla stěží uvěřitelná – klubová nenávist fanoušků Crvene Zvezdy a Partizanu se slila do jedné společné nenávisti. Společně obě znepřátelené skupiny začaly skandovat urážky proti chorvatům. Největší nepřátele spojila ještě větší nenávist.

Arkan však nikdy neslyšel rozsudek válečného tribunálu. Byl zabit 15. října 2000. Díky němu se stal fotbal nedílnou součástí války v Jugoslávii, a fotbaloví hooligans se tak stali jejími akitvními účastníky.

Kdo by měl zájem, tak v odkazu videa s Arkanem, výcvik Tygrů atd. – všechny budou zřejmě oslavná: http://www.youtube.com/results?search_query=arkan&search_type=