“Věděli jsme, že se musí vrátit na Kings Cross, kterej je pár metrů od Eustonu a tam jsme na ně chtěli vyrukovat. Když jsme vystoupili na Eustonu čekala tam kriminálka. To bylo něco co nebylo na fotbale moc k vidění a už vůbec ne tak okatě. Měli jasnej rozkaz a věděli koho maj mezi náma hledat. Předtim už stihli vyslechnout bráchu i nevlastního bráchu našeho pobodanýho kámoše, kterej ještě pořád bojoval o život. Dostali instrukce, že se maj přesunout na Kings Cross, kde byl zadrženej Millwall. Benga co byli tam měli příkaz nepustit nikoho do tý doby než budou všichni indetifikovaný. My jsme přitom postávali okolo, nastražili uši a šířili dál mezi ostatní zprávu, že Millwall je drženej na Kings Cross. To nám stačilo.
Vydali jsme se na Kings Cross, kterej je vzdálenej doslova 4 minuty chůze po Euston Road. Jak jsme se blížili ke stanici, spatřili jsme asi patnáct až dvacet z Millwallu kráčejících proti nám aniž by si nás všimli. Nás bylo přibližně stejně, hlavní banda byla tak dvěstě metrů za náma, ale my jsme na nic nečekali. Vletěli jsme přímo do nich, vedený vztekem a touhou po odvetě. Pár z nich začalo utíkat a když jsem se ohlíd, uviděl jsem že zbytek West Hamu právě dorazil na místo.
Bylo nás kolem čtyř set a byli tam ty nejlepší chuligáni, který jsme v tý době mohli nabídnout, všichni který bys sis přál mít po boku v těžký chvíli. Pamatuju si, že jsem vyběh doprostřed ulice, ignorujíc dopravu, a tak jsem moh zaujmout pozici, ze který jsem moh sledovat Millwall. Benga je právě nechali jít a oni se vyvalili na ulici. Při zadržování na nádraží se přeskupili a bylo jich tam dobrejch pět set až šest set. Jeden maník z Millwallu vyběhnul se svejma kámošema, přeskočil zábradlí, který oddělovalo stání taxi a výstup ze stanice. Začal jako obvykle: “Come on, rozdáme si to.” Přiskočil jsem k němu a trefil ho: “Tady to máš”, a on se rozmáznul o to zábradlí. Jeho přátelé se rychle objevili na scéně a naše banda je začala nahánět mezi autama a napadala Millwall přímo před zraky policie. Kolemjdoucí jednoduše pokračovali dál v chůzi.
Není pochyb o tom, že Millwall dobře věděl, že jsme strašlivě nasraný a taky jim bylo jasný proč. Pokusili se uniknout utěkem na autobusy nebo zpátky do metra. Nikdo se nestaral o benga a Millwall se začal stavět víc organizovaně. Bylo to naše banda proti jejich a počty byly přibližně vyrovnaný, nás ale poháněl dopředu náš vztek. Nikdy předtim jsem neviděl West Ham tak rozběsněnej. Fízlové se zdáli, že zůstávaj stát stranou a nechávaj tomu vlnej průběh.
Pravděpodobně v naději, že se zničíme navzájem a uděláme za ně jejich práci. Ti, který se přímo účastnili přepadení na Banku, lovili každýho z Millwallu, kterej byl v dohledu. Pozdějc se vyprávěly příběhy o Millwallu, který zdrhali do autobusů, kde se snažili splynout s okolím a předstírali, že si čtou noviny. Některý z nich byli odchycený West Hamem, kterej je pronásledoval do autobusů. Poznat se dali snadno podle jejich rudejch obličejů, zpocenejch hlav a funění. Někdo si k nim přised a předstíral, že je taky z Millwallu se slovy: “Ty bastardi mě skoro dostali”. Jakmile ty mrdky přisvědčili a odpověděli: “Jo, mě skoro taky”, dostali ránu, klesli na zem a k práci se dostaly těžký boty. Slyšel jsem, že jich pár bylo i pořezanejch, když se snažili uprchnout do autobusu.”
(..to be continued..)
