Kapitola 18 – Come on Millwall
Millwall versus West Ham, West Ham versus Millwall. Ať se na to podíváte z kterýkoliv strany, vždy to znamená opravdu vážný problémy. Fotbal měl dost velký štěstí, že se tyhle dva týmy potkávaly v lize jen sporadicky. Spoustě fanoušků pak nejde na rozum proč se nikdy neutkaly v žádný pohárový soutěži. Mezi pravym a levym břehem řeky Temže vždy panovalo napětí. Můžeme se vrátit zpátky do minulosti ke svejm předkům a objevíme se v místech, který byly ty nejdrsnější z celýho Londýna a je jedno jestli se nám vybaví válka gangů Richardsonů a Kraysů a nebo pomyslíme na počátky viktoriánskejch slumů v Londýně. Ale ta pravá rivalita a opravdová válka mezi fanouškama těchhle dvou klubů začala v květnu roku 1972, v zápase v kterym se dostalo uznání nejoblíbenějšímu hráči Millwallu, kapitánovi týmu Harry Crippsovi, za jeho desetiletý služby. Hrálo se na starym Denu proti West Hamu. Tenkrát začla opravdová nenávist a trvá dodnes. Hooligans z obou stran to pojali jako finále jejich vlastního poháru, protože si tenkrát oba dva tábory dělaly nárok nazývat se Vládci Londýna. Byl to jeden z těch zápasů, kam když jste šli, tak jedině ozbrojený, jednoduše proto, že jste věděli, že druhá strana bude taky. Když jste neměli žádnou zbraň, tak jste tam ani nešli. Jasný jak facka.
Příběh týhle legendární konfrontace nejlíp převypráví očitý svědci, Mouthy Bill a Simo. Prostor k vyjádření dostanou ale i další. Tu story už jsem slyšel aspoň tisíckrát. Události toho dne možná představujou příklad toho nejhošího fotbalovýho násilí o kterym jsem kdy slyšel. Přečtěte si to z čeho vám budou hrůzou vstávat vlasy na hlavě.
Jako dítě – bylo mi jen čtrnáct – jsem vyrazil na tenhle zápas, vypadnul z autobusu a ztratil se svejm kámošům, když autobus zastavil na New Cross. Doufal jsem, že v hostujícim sektoru najdu bezpečný útočiště ze kterýho budu moct sledovat starší jak se řežou s Millwalem na druhý straně. Atmosféra toho chladnýho večera byla zabarvená totální nenávistí, kterou jsem jako fotbalovej fanoušek do tý doby nezažil. Bylo to něco jinýho než to obvyklý chvění v žaludku, který cejtíte při běžnejch rvačkách. Útočiště v který jsem doufal, že na stadionu najdu, neexistovalo. Byl jsem podezřelej jak pro Millwall, tak pro naše fanoušky, který se navzájem hledali v místech, o kterejch jsem předpokládal, že budou neutrální.
Po fízlech jako by se slehla zem, nikdo na sobě neměl žádný známky příslušnosti k jednomu z klubů, a ještě k tomu jsem už nenašel svý kámoše. Nakonec mi vůbec nepřišlo ostudný prostě ze stadionu odejít ještě než začal zápas. Rozhodnul jsem se, že cokoliv se má stát, tak je pouze osobní záležitostí těch největších magorů z jihu a východu.
Mouthy Bill si pamatuje na zápas jako na den Mile Endu. Mýtus a legenda Mile Endu se začaly tvořit právě při tomhle zápase:
„Banda z Mile Endu měla několik opravdu silnejch individualit, bratři Williamsovi patřili k tomu nejlepšímu co chuligánská scéna v tý době nabízela, toužili jste je mít na svý straně při každym zápase. Joe Williams, kterej bejval jednim z nejlepších amatérskejch boxerů, byl opravdu uznávanej. Byli první organizovanější skupinou, která se objevila na westhamskym South Banku. Přemístili se tam, aby se distancovali od šárvátek, který vyvolávaly bandy děcek na North Bank každej tejden. Šli na South Bank, aby vytvořili svůj vlastní semknutej malej gang.
(..to be continued..)
