Boj byl ve fázi nekonečný rvačky a Swallow si vzpomíná, že doprostřed celýho tohodle pekla najednou přišel doktor:
“Přijel nahoru výtahem, v klidu vystoupil a představil se. Řekl nám, že bychom měli s celou tou šíleností přestat a zeptal se kdo potřebuje ošetřit. Jeden z nás mu na to odpověděl: „Polib si! My jsme v pořádku! Měl by si radši jít a zkontrolovat JE!“ Jakmile doktor zmizel, Manchester se pustil do jejich další a jak se později ukázalo poslední zteči. Tentokrát zaútočili soustředěně na oboje schody současně.
Zasypali nás těžítky, který nakradli při dalším nájezdu na vyrabovanej Duty Free obchod. Díky tomu, že jedno schodiště ubránil pan H. se svojí požární hadicí prakticky sám, se ostatní mohli věnovat tomu druhýmu, kde jsme je bombardovali lahvema, sklenicema a střepy z rozbitejch zrcadel.
Teď už začalo bejt pomalu jasný, že vítězství strhneme na naší stranu. Manchester totiž už unaven neustálejma pokusama o zdolání schodů se dál nezmohl už na nic jinýho než na házení vším možným. V tom jsme však měli nemalou výhodu, protože zatímco oni museli neúčinně vrhat nahoru, my jsme na ně shora metali jednu smrtící střelu za druhou. Z toho mohl vzejít pouze jedinej vítěz.
A abychom je potupili dostatečně, skandovala na ně naše banda neustále „I.C.F., I.C.F., I.C.F.“ Schody teď byly pokrytý směsí slaný vody a krve z Manchesteru a Taffy a ještě jeden maník vystartovali dolů a každej kdo se jim dostal pod ruce dostal za vyučenou.”
Potom, náhle, bitva skončila, jak Swallow vzpomíná:
“Najednou se vše zastavilo. Čekali jsme na vrchu schodů a zdálo se nám, že je dole nějakej podivnej klid. Po chvíli se pět z nás vydalo dolů, abysme zjistili co se děje. Za chůze jsme bušili tyčema do víka od popelnice a skandovali: „Chceme ještě! Chceme ještě!“, ale odpovědí nám bylo pouze ticho. Manchester právě zmizel z jejich postavení.
Zrovna jsme to říkali ostatním nahoru, když se najednou objevila skupinka fanoušků West Hamu, který jsme neznali. Bitky se vůbec nezúčastnili, ale zato měli nejnovější zprávy z kapitánskýho můstku. Oznámili nám, že loď byla otočena zpět do Harwiche, kde budeme moci být zatčeni Anglickou policií a že kapitán dokonce vyslal tísňovej signál.
V tu chvíli se objevili členové lodní posádky a všechny nás zamkli v baru. Prodiskutovali jsme situaci a došli k závěru, že nám nehrozí žádný nebezpečí, protože my jsme tu bitku nezačali a jenom jsme se bránili, aby nám Manchester nevymlátil duši z těla. Přesto se některý z nás radši pojistili výměnou kusů oblečení, bot a všeho podle čeho by nás bylo možný identifikovat.
Když jsme přistáli zpátky v přístavu Harwich, pohledem z okna jsme zjistili, že na břehu stojí řada policejních aut a asi stovka fízlů je vyrovnaná na přístavním molu. Taky tam stály sanitky, do kterejch nosili na nosítkách zraněný z Manchesteru. Policie vlítla do našeho baru v očekávání, že najde stovky fanoušků West Hamu. Byli dobře připravený, některý v zásahový výstroji, ale našli zde jen naší malou skupinku. Vyvedli nás do velkýho obklíčenýho prostoru, kterej byl plnej Manchesteru. Byli totálně zničený když viděli, že je dobila naše malá bandička čtrnácti lidí. Policie nás pak informovala, že nesmíme cestovat ani do Holandska ani jet domů.
Napočítali jsme dvaadvacet Rudejch odnášenejch na nosítkách a napojenejch na kapačku, některý další byli odvážený na invalidních vozejcích. Na naší straně bylo pouze jedno zranění, když pominu bouli na hlavě, kam mě trefil letící květináč a menší oděrky.
(..to be continued..)
