Drželi jsme výhodnou pozici, ze který jsme podnikali výpady dolů. Dřív než bys řekl švec před náma zmizely tisíce lidí a některý prchali i na hřiště. Při jejich útěku za sebou nechali tu největší mezeru, kterou by sis kdy moh na tribuně představit, což samozřejmě znamenalo, že okamžitě zjistili, že je nás tam ne víc než padesát. V tu cvhíli to byl zážitek jako žádnej jinej, právě jsme rozehnali celej zkurvenej kotel. Panovala tam absolutní panika. Většina lidí neměla tušení kdo vlastně jsme, včetně zbytku West Hamu v hostujícím sektoru. Jen sezónu předtim jsme si troufli maximálně vlítnout do sektoru pro děti do patnácti let. Lezli jsme do všech těhle sektorů a všechny jsme rozprášili – Derby, Highbury – potom jsme si ale uvědomili, že stejně tak si můžem troufnout i na starší fanoušky a rozsekat je úplně stejně. Zpátky k Holtu, Villa si uvědomila pravdu. Zněly výkřiky jako: “Jsou to jen malý mrdky, jdem do nich!” Pokusili se vrátit úder opravdu fanaticky. Pořád do nás nabíhali nahoru a my jsme zase dál pokračovali ve výpadech dolů a zase se stahovali do svojeho hnízda až do chvíle kdy ze stran vpadla do bitky policie. Protáhli jsme se všichni dolů a jeden fanoušek Villy vykřik, že jeden z nás má nůž. Benga ho čapli, ale našli u něj jen srolovanej program. On prohlásil: “Heleďte se, chci se jen dostat pryč ze stadionu, omylem jsem vlez do špatnýho sektoru.” A pak nás všechny nahnali přes tribuny a odvedli kolem hřiště.”
Grant si pamatuje pýchu jakou všichni cítili, když šli podél lajny.
“Nemohl jsem tomu uvěřit. Pořád jsme byli všichni spolu. Pamatuju si cestu kolem hřiště vedle Matthewa Thomase, kterej měl tenkrát zlomenou ruku a vykládal, že si rozbil sádru od toho jak mlátil do každýho Villana, kterej se přiblížil. Benga ani nikoho nezatkli ani nikoho nevyvedli ven ze stadionu. Bylo to naše velký vítězství. Kráčeli jsme kolem hřiště směrem k nekrytýmu sektoru Witton Lane, kde byli ti, kdo s náma jeli vlakem a všichni křičeli a šíleli, byli jsme v sedmym nebi. Doslova jsme si připadali jako když kráčíme po vodě. Těm starším z nás bylo osmnáct, těm nejmladším patnáct. Vešli jsme do našeho sektoru a viděli všchny ty nevhápavý obličeje: “Co je tohle za skupinku?” Věděli jsme, že teď už nás budou muset začít brát vážně. Byli jsme v povznesený náladě a plný pýchy. Starší výjezďáci byli ohromený, ale nemohli to dát znát. My jsme jim to dali pořádně sežrat a utahovali si z nich.”
Ten den, ale byl moc dobrej nato, aby jentak skončil. Andy dál pokračuje:
“Po zápase jsme se rozhodli zůstat ještě pohromadě. Dojeli jsme zpátky do Eustonu, vyšli ze stanice a kráčeli jsme po ulici jako banda asi 100 až 150 lidí. Najednou, se před náma objevila neskutečně velká skupina a hasili si to k nám. Bylo jich tolik, že zabrali úplně celou ulici. Vletěli jsme do nich a zahnali je na útěk. Až potom jsme zjistili, že to byli ty bastardi z jižního Londýna, Millwall. Takže při prvnim výjezdu InterCity Firm jsme rozprášili Holte End, potupili starý výjezďáky a prohnali Millwall. No nebyl to skvělej den na to si vyrazit ven? My mladý jsme se rozhodli zůstat jako InterCity Firm a brzo viděli, že to jméno začli používat všichni kdo jezdili na West Ham. Zdálo se, že to je příhodnej název, kterej dává smysl ve světle toho, že jsme poslední dvě sezony jezdili všichni vlakama InterCity.
Dál jsme ale byli rozčleněný do jednotlivejch gangů. Ale tím, že jsme se zastřešili pod hlavičkou InterCity, tak zmizelo do značný míry elitářství v našich řadách a keždej moh cejtit, že má pro gang svojí cenu.”
(..to be continued..)
