Obě strany házely golfový míčky a mince. Policejní obušky svištěly vzduchem a schytávali to nešťastníci natlačený na fízly. A pak jsi zaslech výkřiky další oddělený rvačky někde blízko, následovaný opakujícím se skandováním… “M.I.L.E. E.N.D.!” Mohla to bejt jedině banda z Mile Endu, deroucí se na naší zábavu, nasraný a pořádně ozbrojený. Rozruch se měnil v šílenství a policajti byli donucený přejít k tvrdší strategii. Teď bylo na výběr buď zůstat na místě a nechat se zatknout nebo zmizet a spojit se se zbytkem West Hamu.
Nakonec když jsme byli vytlačeni policií na hřiště, nás benga eskortovali kolem hřiště. Zápas byl přerušen, domácí se mohli zbláznit a ukazovali na nás všechny možný gesta. Tohle bylo to o čem bylo obsazování sektorů. Tohle bylo to vzrušení.
Miloval jsem, že každej moh zažít svojí minutu slávy… bejt ten největší hrdina celýho dne. Viděl si magora, kterýho si nikdy předtím neznal, kromě toho, že si na něj kejvnul na znamení, že jsi z West Hamu. A pak pozdějc, třeba i hned tu samou sezónu, kdy jsi byl někde, kde se to zase zvrhlo v násilnosti, si ho viděl jak uštědřil ten rozhodující úder. A najednou o něm všichni mluvili. Dokonce i o sezónu nebo několik let pozdějc si ho lidi pořád pamatovali, “Jó ten a ten… jasně, strašnej magor, pamatuješ jak…”
********
Přidat se k westhamskejm výjezďákům z East Endu, v dobách, kdy fotbalové násilí zažívalo nebývalej rozmach, znamenalo zažít zábavu nesrovnatelnou s ničím jiným. Bylo to stejně nebezpečný jako vzrušující. V jednu dobu se naši výjezďáci těšili vetší reputaci než samotnej fotbalovej tým. Když někdo zmínil v rozhovoru jméno West Hamu, s velkou pravděpodobností se to nevztahovalo ani ke klubu ani k samotnejm hráčům. Pověsti o statečnosti bandy z East Endu se šířily po celý Británii. V osmdesátých letech jsme pronikli na titulní stránky novin a pro každého jsme se stali známí pod jménem I.C.F.
Naše reputace se zakládala na naší schopnosti postavit se početní převaze – obvykle na výjezdech, kde měl protivník výhodu ve větším počtu. Dokonce i když jsme byli donuceni narušit svoji bojovnou linii a odtrhnout se, nedovolovala nám naše reputace utéct a museli jsme zůstat a bojovat dál, bez ohledu na okolnosti.
To znamenalo, že když jste chtěli dosáhnout úspěchu proti naší malý bandě, museli jste pořádně napnout všechny svoje síly. Nic takovýho jako “My proženem vás pak zase vy nás a hlavně ať nikdo neupadne a nikdo se nezraní”. Bojovali jsme, abysme vyplnili očekávání, kterej u nás každej předpokládal už od dob, kdy se na scéně objevil gang z Mile Endu. Nasrali jsme neuvěřitelnej počet fanoušků soupeře, což je jeden z důvodů proč jsme se nikdy moc neobjevovali na anglický reprezentační scéně.
Navenek jsme pro všechny vypadali jako jedna velká banda, která opravdu drží pohromadě. Po pravdě řečeno jsme byli rozštěpení do frakcí, rozdělených podle věku a dalších společnejch rysů do menších bojůvek, který jezdily na výjezdy. Pak se tam objevovali taky týpci, který jezdili jen na ty nejlepší zápasy. Ale když došlo na akci, drželi jsme pohromadě; ta nejlepší banda široko daleko. Na začátku sedmdesátejch let, bez ohledu na to co jsme provedli, zaujmuli titulní stránky novin vždy chuligáni Chelsea a Red Army z Manchesteru. Po celý desetiletí byla naše malé výjezdová armáda zapletena do celý řady výtržností, který by si přední stránky novin zasloužily. My jsme dobře věděli, kdo jsou nejlepší chuligáni v Londýně. A nepochybně i další “banda” to taky věděla a dávala si na nás extra specielně pozor. Byli to naši dobře známí a něchteli jsme aby oni znali nás… benga.
(..to be continued..)
