Třetí pokračování vybraných částí knihy o ICF. Jsou čtyři hodiny a pětačtyřicet minut – ti kdož bydlí v okolí Upton Parku zaslechli poslední výkřik davů ze stadionu. Teď půjde do tuhýho… *Jak to vše začalo
Jsou čtyři hodiny a pětačtyřicet minut – ti kdož bydlí v okolí Upton Parku zaslechli poslední výkřik davů ze stadionu. Teď půjde do tuhýho. Fanoušci během chvilky začnou houfně opouštět stadion. Pro hostující fans nástává čas, kdy není radno dávat na odiv svoji klubovou příslušnost. Zvlášť pak v Upton Parku, kde se schází ten nejobávanější fotbalovej gang výtržníků, kterej se baví chaosem, výtržnostma a násilím.
InterCity Firm.
Na přelomu sedmdesátejch a osmdesátejch let se stali ICF legendou z West Hamu pro jejich chrabrost v bitkách. Základ pro budoucí vládce všech fotbalových chuligánů v Anglii vytvořil původní gang z Mile Endu. Mile End se jako chuligánská skupina vytvořil již v roce 1968, kdy se skinheadi pocházející z řad bílý dělnický třídy, začli scházet na tribuně za jednou z branek. Naším sektorem se stal North Bank, největší tribuna na Upton Parku.
Být chuligánem a dávat se dohromady se společně smýšlejícíma lidma byla v tý době jakási móda a týkalo se to značné části tehdejší mládeže. Vetšině bylo mezi 12 a 20 lety a často se stávalo, že chuligánský gangy z jednoho klubu soupeřily i navzájem mezi sebou o nadvládu.
Mile End byl jinej. Byli jednou z mála skupin s členy, kterejm bylo v tý době už o něco víc let. Podobně jako cikánský rodiny, byli i oni extrémně uzavřenou a spolu držící bandou a hlavní postavy gangu pojily i příbuzenský vztahy – spousta z nich byli sourozenci. Abyste se stali členem, museli jste bejt z oblasti Mile Endu z východního Londýna. Nikomu nedůvěřovali a bojovali se všema ostatníma z West Hamu. Zas a znovu bojovali mezi s sebou a nebyl nikdo, kdo by to zastavil.
Na začátku let sedmdesátejch si získali hrozivou reputaci v celým Londýně a zcela se vyčlenili od ostatních chuligánskejch band na West Hamu přesunutím na tribunu na opačný straně hřiště než byl North Bank. Jejich postavení mezi chuligány West Hamu dosáhlo rozměrů, kdy se z nich stali uznávaní hrdinové, přestože se jich báli i samotní zbylí fanoušci West Hamu. Když totiž došlo na bitku s nějakým vnějším nepřítelem, byli to často oni, kdo nás zachránili. West Ham se stali mistry v obsazování sektorů soupeře, což byla tenkrát hotová britská mánie. Dívat se na to z jiné části stadionu bylo jako stát na kopci a sledovat dvě velký středověký armády v boji. Ale být u toho přímo na místě byl ještě daleko víc strhující zážitek. Bývalý top bojovník ICF Bill Gardner to správně popisuje když říká: “To byl to burácení tribun. Ten zasraně hlasitej řev tribun, kdy vám vstávají hrůzou vlasy na hlavě chvíli předtím než se daj do práce těžký boty. Ty výkřiky: “Come on then”[Tak pojďte!] a každej do toho vletí pohlavě.”
Ta první vlna skinheadskýho kultu z roku 1968 byl krásnej fenomém. Byl to čas bláznivejch událostí pro mladý, kdy se mohli cejtit, že jsou opravdu proti všemu. Nezáleželo na tom, že nemáš vybraný chování a pocházíš z dělnický třídy, která neměla šanci na žádnej karierní postup nebo že si byl ve věku, kdy se nikdo neptá na tvý názory. Dávali jsme světu vědět – “Jsme tu a události se točí okolo nás …. polibte nám prdel!.”
(..to be continued..)
