Druhé pokračování vybraných částí knihy o ICF. Je 28. Ledna, šest hodin ráno, kolona 8 autobusů autobusové společnosti Swallow opustila hotel Swallow stojící blízko dálnice M25. Pasažéry je čtyři sta členů dříve nechvalně známé InterCity Firm. *Úvod
Je 28. Ledna, šest hodin ráno, kolona 8 autobusů autobusové společnosti Swallow opustila hotel Swallow stojící blízko dálnice M25. Pasažéry je čtyři sta členů dříve nechvalně známé InterCity Firm.
Byli jsme na cestě na nostalgickou slezinu organizovanou Andy Swallowem. Bylo to při příležitosti zápasu Manchester United – West Ham United, čtvrtého kola anglického poháru, hraného v Divadle snů. Jméno nového stadionu Manchesteru bylo důstojné rekordnímu výjezdu 9000 fanoušků West Hamu. Po prohrách 7:1 a 4:1 kladiváři neměli žádnou šanci, ale všichni z East Endu sdíleli sen nejvetšího fotbalového stadionu v zemi.
Speciálně pozvaní hosté z autobusů byli mezi 9000 fanoušků kladivářů, kteří cestovali na zápas, doufajíce v úspěch. Nebyl to sraz, kde by měly být hlavní zábavou výtržnosti. To bylo jasné hned jak sem dorazil na místo a spatřil dvoubradé chlápky v kabátech Stone Island nošené spíše pro zahřátí než kvůli módě. Pleš a řídnoucí vlasy nahradily dříve dlouhé lokny a řeč se točila okolo věcí jako: “Co děti?”, “Jak jdou obchody?” a “Byl jsi na Tedovejch padesátinách?”.
Přesto, pro někoho neutrálního pořád vypadali dost hrozivě, pořád budili respekt, už pouhou přítomností. Ve skutečnosti, jako chuligánská banda, byli stále nedotknutelní. Pro mě vždy existovala I.C.F. jako jediná opravdu jednotná chuligánská banda. Postavit se jeden za druhého bylo něco o co jsi nikdy nemusel prosit fanouška West Hamu. To byla samozřejmost.
K napsání této knihy jsem rozhodl, abych jako zakládající člen, uvedl na pravou míru nepřesnosti uvedné v různých publikacích, týkající se westhamské InterCity Firm. Takže dříve než I.C.F. upadne v zapomnění jsem čapnul příležitost za pačesy a napsal pravdivou knihu o I.C.F. Ti kdo byli na palubě busů si pamatovali velice dobře jak to chodilo v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy šance, že dostanete kopanec do palice, byla velice reálná. Bláznivé dny, samozřejmě. Šílené dny, o kterých někteří hovoří jako o těch nejlepších z celého života.
Bylo něco zvláštního být součástí I.C.F. Něco víc než jen být nejlepší chuligánskou bandou. Co jen to bylo, co nás odlišovalo od ostatních gangů, když šlo o naší pověst jako bandy? Během psaní tohoto pozoruhodného příběhu mi to došlo – charakter. Charakter té nejvyšší kvality, staromódní hodnoty a věrnost, vlastnosti, které se v dnešní době vytrácí. Kdyby se to dalo prodávat, tak by cena byla nevyčíslitelná. A I.C.F. byl plný chrakterů.
To muselo být to co viděl filmař Ian “Drsňák” Stuttard*, když řekl, že všichni z nás mají schopnosti udělat téměr cokolov. Tohle byla naše síla a hlavní důvod proč nikdo z nás nemohl převyprávět celý příběh samotný. V našem gangu jsme byli všichni příběh sám o sobě.
Takže nikdo nemůže zpochybnit pravdivost událostí do kterých byl I.C.F. zapleten a o kterých vám budou na stránkách této knihy vyprávět ti, kdož byli přímými účstníky.
(..to be continued..)
* Ian Stuttard – britský dokumentarista, který natočil v roce 1985 film s názvem “Hooligan” o chuligánství i o ICF
film rozdělený na 5 částí je možné shlédnout zde:
http://www.youtube.com/watch?v=5-3IBCiKxcc
http://www.youtube.com/watch?v=84awxQqoZro
http://www.youtube.com/watch?v=MK36xEvPafA
http://www.youtube.com/watch?v=MskeayIPsdU
http://www.youtube.com/watch?v=s3I0BSijxHE
