Torcida Split – historie první ultras skupiny v Evropě (2.)

70. léta
Na začátku 70. let se na východním sektoru pro stání začala nepřetržitě objevovat malá skupina mladších a hlučnějších fanoušků Hajduku, a z tohoto místa se začínalo ozývat fandění. Z počátku jich nebylo mnoho, ale početně začala skupina nabírat na síle díky novému, modernímu způsobu fandění. Mladí fans si vybrali za vzor jihoamerický způsob fandění a podpory klubu – včetně hodně klubových vlajek a transparentů (které na místech ke stání tato skupina pravidelně vyvěšovala). Po té zkouší řada fanoušků si vzít příklad z anglických fans, s jejich šálami, zpíváním písní, menší skupiny fanoušků hledající koho napadnout a další násilnosti. V té době vzniká nový trend ve fandění, které se skládá většinou z klubové hymny a jiných fanouškovských písní, jejichž texty si fans sami vytvořili. Stejně to proběhlo i u ostatních skupin fanoušků, zabývajících se fanděním. Členové této fanouškovské skupiny, která byla umístěna v centru východní tribuny na “Starog Placa” začaly jezdit na výjezdy do měst, kde jejich tým hostoval. V druhé polovině 70. let se mnoho členů začalo scházet i ve dny, kdy nebyl zápas, a tím se začal vytvářet nový styl života mládeže. Ve Splitu se nejvíce scházeli na přímořské promenádě Riva, a v kavárně Dubrovník si ultras postupně vybudovali svůj hlavní stan. Tehdy se právě zde projednávalo všechno důležité – organizace výjezdů, skládaly se nové skandovačky, vymýšlely se strategie, rvačky a vše ostatní. To ovšem až později, když se násilí stalo častějším jevem souvisejícím s fotbalem. Těchto bitek se účastnili zejména zejména teenageři, ale bylo zde možno spatřit i starší fanoušky. Bitky mezi fans už nejsou až tolik kvůli rozdílným barvám klubů, ale už jako vyřizování si účtů se soupeřícími fans.
A tak ultras oplací stejným způsobem hostujícím fans to, co sami zažili od nich na výjezdech, a hostující fanoušci si odváží ze Splitu většinou i úroky. Největší rvačky se stávají po prohře, kdy je více lidí, co prohru nedokážou překousnout a vždy se najde někdo, komu se to dá za vinu. Pro ultras v této dekádě jsou charakteristické spíše slovní urážky fanoušků soupeře, než nějaké fyzické násilí. Incidenty se většinou stávaly na ulicích a vlakových nádražích po zápase. Ale objevily se i rvačky na stadionu, jako třeba při zápase Hajduku proti Červené Hvezdě Bělehrad ve Splitu v roce 1974, kdy několik set vojáků, fanoušků Červené Hvězdy (Červená Hvězda byla armádní klub), se dostalo do potyčky s fans Hajduku, která skončila velkým počtem zraněných osob. Boje musel ukončit až velitel armády za použití své zbraně, kdy tyto vojáky evakuoval ze stadionu. V souvislosti s tím je nutno zmínit, že kromě skupin z Dinama Zagreb a Velez Mostar žádní jiní fanoušci do Splitu nepřijeli ve větších počtech nebo o sobě dali vědět na Stari Place (stadion Hajduku), zatímco ultras Hajduku cestovali za svým klubem napříč celou bývalou Jugoslávií. První relativně větší výjezdy do Splitu od hostujících fans měli na svědomí kluby z Bělehradu, například v roce 1978 přijelo do Splitu téměř 1000 fans Partizanu. V dalších letech ale končily téměř všechny návštěvy Splitu pro Bělehradské fanoušky brutálním zbitím od Hajduku. Po té už hostujících fans bylo jen pár desítek, ale většinou ještě méně. Skandování, které tvořily většinou urážky, bylo v té době omezenou jen na jednotlivé urážlivé výkřiky typu “Tovari”, “Cigani”, “Purgeri” a podobně s ojedinělými politickými hesly. A nelze zapomenout, že v tomto období, když hrál Hajduk s některým z Bělehradských klubů, tak mnoho aut s Bělehradskými poznávacími značkami skončilo v moři.