Těsně za Heysel stadionem stojí jedna z nejvýraznějších památek Brusel - „Atomium“. Postaveno bylo v roce 1958 při Světové výstavě, která se v Bruselu konala. Jeho obrovská kovová konstrukce modelu atomu ční stovky metrů do výšky a dá se podle ní bezpečně zorientovat, když po dálnici přijíždíte do Bruselu. Mě se však svírá žaludek, když jej vidím, a hlavou mi víří vzpomínky na ten den, který se mi nevymaže z paměti. Obrázky v novinách a časopisech vrací paměť na ten pěkný pozdní jarní večer. Atomium se majestátně tyčilo k nebi a jeho kovová konstrukce se leskla ve slunečních paprscích. V okolí stadionu visely transparenty, na který se psalo, že to je skvělá událost, pořádat tu poprvé něco tak důležitého, jako je finále evropského poháru – a také i naposledy – to ovšem na vlajících transparentech nebylo. Nic nenasvědčovalo, jaké dramatické scény budou následovat.
Heysel byl obehnán řadou trávníků a zahrad, které navazovaly na hlavní silnici. Jak se dalo očekávat, celý areál byl dokola obehnán ocelovými zátarasy a dočasným oplocením, u kterých byli policajti se psy. Zde byli fanoušci kontrolováni, zda nepronáší zbraně či alkohol, a také zda mají vstupenku, aby se dostali blíže ke stadionu. Kromě toho tu byl ještě vnitřní okruh zábran, který měl případně zachytit ty, kterým se podařilo vyhnout se první kontrole. To bylo obvyklé a na to fotbaloví fanoušci byli zvyklí. Na co však zvyklí nebyli, to byli otevřené bary přímo při stadionu a samozřejmě narvané k prasknutí, to vše před zraky stovek policajtů. Na straně stadionu, kde byli fans Liverpoolu to byl červeno-bílý karneval, a ryk prostupoval přes zdi až na cestu. Zevnitř se ozývaly všechny známé skandovačky, které se mísily do křiku, podupávání a bouchání do stolu.
Koncem 70. let a začátkem 80. let bývaly hospody a bary v blízkosti fotbalového stadionu a přímo v něm zavřené, a to bez výjimky, speciálně v Evropě, když šlo o zápas anglického týmu nebo národního týmu. Bylo to, v rámci policejního příkazu, neochotně akceptovaná norma. Byli jste rádi, pokud nebylo zavřeno v celém městě. Takže vidět zde otevřené bary, přímo u stadionu před očima policistů, bylo pro nás kulturním šokem, i když velmi vítaným a hlavně bezprecedentním na tak velký zápas v Evropě a vyvracelo to veškerou logiku, zkušenosti a zdravý rozum a odporovalo všem zárukám od všech možných úřadů. Ale jelikož je život plný měnících se věcí, všechny ty houfy fotbalových fanoušků využily tuto možnost - bar hned u stadionu. Vždyť nechte kurník otevřený a můžete si být jistý, že přijde liška. Navzdory silnému varování neotevřít, lákadlo rychlého zisku bylo dostatečné k tomu, aby vlastníci barů riskovali zničení svého majetku, poškození nebo negativní publicitu. Asi tolik znamená síla trhu - pokud někdo něco chce a je připraven za to zaplatit, někdo jiný bude připraven mu to dodat, nezávisle na následcích. Rozhodnutí otevřít bylo založeno na přímočarém, propočtech vlastním zájmu a čistě z komerčního hlediska to bylo úspěšné. Zisky z prodeje vynesly více, než by stálo zaplatit několik hodin úklidových prací. Ale v kontextu dané doby to bylo neuvěřitelné, že jim policie a stejně i bruselské úřady dovolili otevřít, i s ohledem na vysoký kredit zápasu.
Cítili jsme se jako děti s nosem přitlačením na výklad cukrárny, které se najednou mohli jít dosytosti najíst. Byla to zcela neočekávaná možnost dát si další pivo a trochu se nastartovat zpěvem a skandováním, abychom nasáli atmosféru před zápasem. Přitom by nám to vůbec nechybělo. Vešli jsme do prvního a největšího baru. Tato obrovská masa lidí se téměř spojila do jedno pulzujícího prvku. Po pár sekundách jsme měli trička promočené potem a pivem vylévající se z plastových sklenic, které lidé drželi vysoko nad hlavou ve snaze protlačit si cestu ven. Toalety už velmi dlouho nestíhali kapacitou. Superkonkurenční bitvu o to být obslouženi vyhráli jen ti nejotrlejší nebo nejzoufalejší, ale my jsme to dokázali. Stejně se zdálo, že se dostalo do oběhu dost padělaných vstupenek, které tu proudily v desítkách až dvacítce s jasným pokynem: "Vezměte si nějaké, nebo je dejte svým kamarádům nebo je prostě vyhoďte." Pro tentokrát asi nabídka přehlušila poptávka, protože množství takových falešných vstupenek bylo okolo pohozených a válelo se po mokré zemi. Falešné vstupenky jsou vždy zlověstnou předzvěstí problémů, tedy pokud fungují a lidé se s nimi dostanou dovnitř, mohou způsobit velkou tlačenici. Ale i když nefungují, způsobí zdržení a neklid při turniketech nebo na jakémkoli místě, kde je zaznamenají a lidé se snaží odejít nebo se pokoušejí protlačit dovnitř silou nebo jsou nepříjemní a musejí být zatčeni.
Zůstávala téměř hodina a půl do výkopu, dopili jsme a vydali jsme se na 10 minutovou procházku k našemu konci stadionu. První bezpečnostní kontrola, najzběžnější a velmi povrchní kontrola prokazovala nezájem, který téměř hraničí s urážkou fanoušků země, kteří vedou výjezdový žebříček hooligans. Tehdy jsme to nevěděli, ale stejná kontrola na opačném konci stadionu nezaznamenala repliku zbraně, z níž se nakonec vyklubala startovací pistole. ("Ooh to není zbraň, to je startovací pistole. OK fajn, tak to si ji můžete vzít dovnitř, v pohodě."). Aby se jí nakonec oháněl nějaký italský fanoušek před očima milionů televizních diváků po celém světě. Po této kontrole již nenásledovala žádná jiná. Prostě jsme prošli vedle barikád, policisté nás ani nezastavili a nechtěli vidět lístky. Najednou jsme byli už opravdu blízko. Napravo od nás jsme mohli vidět část našich fanoušků na jedné z tribun, široký proud červeno-bílé. Následovali jsme značky k blokům X a Y, za hlavní tribunou a nahoru po mírném svahu. Nevěděli jsme jak si vysvětlit ten tlumený náraz, který následoval, ne dost ostrý na petardu, ne dost železný na lomoz brány, nepodobal se žádnému z těch zvuků typických pro fotbalové zápasy.
Najednou se před námi skupina fanoušků prodrápávala přes zeď na rohu bloku Z, křičeli a gestikulovali. Nejprve jsme předpokládali, že to byli naši fanoušci, kteří se snaží dostat na zápas bez lístků. Objevovali se další a další, vyrojili se zpoza stěny a směřovali dolů směrem k nám. Ale jak se přibližovali, šíleně běželi směrem k nám, rychle jsme pochopili, že to nejsou liverpoolští fanoušci, kteří se snaží dostat dovnitř, ale fanoušci Juventusu, kteří se snaží dostat ven. A směřovali rovnou k nám poměrně rychle, byla jejich tak stovka, možná více. A když čelíte většímu počtu fanoušků soupeře, průměrná zkušenost anglického fotbalového fanouška vám říká, že si nepřišli pro autogram.
Philovi oči se zúžily: "Sakra, oni si jdou pro nás - rychle, vezmi cihlu nebo něco!" První skupina dorazila, ale jen proběhla rovně kolem nás, se šíleným výrazem předtím, než vběhla do další skupiny liverpoolských fanoušků za námi. Jeden Ital, který měl kolem hlavy uvázaný hedvábný šátek, spustil jakési zvláštní kung-fu, máchal rukama a vydával divné zvuky předtím, než běžel dál za ostatními. Přicházeli další a další, všichni se stejně šíleným chováním. Velmi neobvyklé, říkali jsme si, protože jsme neznali takový způsob chování před zápasem, zcela si nevědomí významu toho, co jsme právě viděli a slyšeli.
Náš první pohled na rozsypávající se kamenné stěny a staromódní turnikety vyvolaly vzpomínky na komentáře Kennetha Wolstenholma a starou znělku programu 'Zápas dne'. Byl to tragikomický pohled, jako když se stará herečka dávno za lety své největší slávy, snaží o roli sexy kočičky. Vedle oprýskaného exteriéru se anarchistická, neřízená skupina lidí tlačila. Tlačili a potili se bez jakéhokoliv systému směrem k něčemu, co byl zjevně neadekvátní počet turniketů. Mnohé z těch falešných vstupenek byly bez problémů akceptovány. Viděli jsme, jak putují peníze do rukou pracovníků při turniketech, kteří takové lidi pouštěli dál. Lístek na tento posvátný zápas, který se tak velmi těžko sháněl, byl jakoby odsunut na vedlejší kolej jako volitelný doplněk k návštěvě této události. Dalším velkým odklonem od konvence bylo to, že venku nebyli žádní policisté ani stewardi, kteří by kontrolovali tuto kolísající se masu lidí a nebyly ani za turnikety, aby sledovali a kontrolovali přístupové body. Jak tlak na začátku těchto dlouhých řad rostl, ti za námi volali, aby to celé zastavili - jakoby chladná předzvěst toho, co se stalo o 4 roky později v Hillsborough.
Když jste se nakonec dostali na stadion, hned jste viděli další věci, které způsobovaly ten chaos při turniketech. Hned za turnikety prasklo vodovodní potrubí, takže tato oblast se proměnila na moře červeno-hnědého bláta, v němž plaval neurčitý počet papírových kelímků a prázdných plechovek, obaly od čokolády, obaly z chipsů a další neidentifikovatelný odpad. Červená čepice FC Liverpool ležela opuštěná poloutopená v tom nepořádku. Toto bahnité jezero bylo příliš široké na to, abyste ho přeskočili, takže jste se mohli jen brodit. A výsledek? Kromě zašpiněných kalhot a čvachtajících bot a ponožek to také znamenalo masu lidí hned za turniketem, která zabraňovala hladkému přechodu fanoušků na hřiště přesně na tom místě a v té době, kdy byl tlak tohoto davu největší.
Když už jste se jednou dostali za tuto vodní propast, další překážkou byl škrtící, vířící se oblak červeného prachu z toho, jak se zchátralé základy budovy probouzely k životu vlnou tisíců párů nohou. Před námi, nepochybně následkem kavalírského přístupu ke kontrole lístků, byly tribuny pevným neproniknutelným červeným mořem Reds bez jediného volného místa - a to byly venku stále tisíce lidí, kteří se chtěli dostat dovnitř a většinou měli i skutečné lístky a předpokládali, že tam pro ně místo bude. Ale oni, stejně jako my, jsme si museli klestit cestu, odsouvat lidi stranou a zároveň sebe tlačit do vzniklé malé mezery, která se za vámi hned zavřela, jak jste se tlačili dále o kousek vpřed v parném teple těl. Na některých místech zátarasů už odpadával kámen, aby tak odhalil železné výztuže uvnitř, pokřivené a zrezivělé.
Cítili jsme akutní pocit zklamání z tohoto místa, na tomto stadionu jste se nedokázali cítit jako při největší evropské fotbalové události. Čekali byste, že budete okouzleni, paralyzováni významem této události, vzpomněl jsem si na ušlechtilost a slávu Stadia Olimpico v Římě, inspirující první dojmy a explozi zvuků a obrazů vytvořenou armádou fanoušků Liverpoolu. V ostrém kontrastu s tím byl neslavný Heysel druhořadým stadionem, zanedbaný, se zaostalým stylem a třídou a se slabou organizací, která jen dotvářela celkový dojem.
Nakonec jsme našli místo, kde jsme měli výhled na něco, co mělo být zeleným trávníkem hřiště. Namísto toho byla celá pravá čtvrtina hřiště zaplavena houfem lidí různého druhu - masa fanoušků, policistů, stewardů, úředníků, záchranářů a fotografů. Nebrali jsme to jako nic jiného, než jen jako další důkaz přeplněného stadionu a nekompetentnosti organizátorů. Don začal ztrácet trpělivost, které i tak nemá příliš mnoho "Sakra, vyřešte to nějak už, vždyť tohle je na hovno", křičel přes tribuny.
"V tom rohu bylo trochu problémů kamaráde, nějaká tlačenice nebo něco takového, něco jako bitva", řekl hlas zpoza nás. Pokud měl zápas začít do 25 minut - tedy výkop ve 20.15 - museli toho ještě hodně uklidit. Ve Spojeném království miliony diváků u televizorů právě dojedli večeři, vybírali pivo z ledničky a usazovali se před telku, aby se podívali na fotbal. Ale to, co oni a miliony diváků po celém světě viděli a slyšeli místo toho, byly první mučivé obrazy lidí umírajících na fotbalovém zápase. Vysílali opakované záběry bitev a svárů mezi soupeřícími fanoušky, přerušované zprávami o narůstajícím počtu obětí. Po celém světě se v redakcích spustila horečná činnost, telefony a faxy cvakaly, aby překousaly tyto nové zprávy. Zatímco my, stále na Heysel stadionu, jen několik yardů od oka hurikánu jsme měli menší představu o závažnosti situace na rozdíl od většiny Evropy, která to sledovala v telce. Žádný komentář, žádné opakované záběry, žádný přístup k televizi nebo organizátorům, kteří by nám poskytli informace, žádné zvěsti o úmrtích, jen spekulace. Stále nedbaje na povahu a rozsah incidentu jsme byli velmi klidnými a asi nejméně vyděšenými pozorovateli. Jsem si jist, že to vypadalo velmi bezcitně, ale my jsme to prostě jen nevěděli. Chtěli jsme jen, aby vyprázdnili hřiště, aby se finále Evropského poháru mohlo začít a byli jsme stále více rozčilení z toho, že místní organizátoři nejsou schopni dosáhnout ani toho.
Navzdory frenetické dupotu a mávání rukama shromážděných organizátorů, policie a složek armády se situace nezměnila po dobu, která již připomínala téměř věčnost. Jejich hyperaktivita ostře kontrastovala s nepřirozeným klidem, který se rozložil nad červenou masou fanoušků. S blížícím se výkopem by se úroveň vzrušení měla přibližovat ke kritické hranici. Namísto toho jsme v tichosti čekali na nové zprávy, vysvětlení nebo kroky, nebo alespoň nějaké zřejmé náznaky pokroku. Výkop, pokud nakonec vůbec nějaký bude, bude očividně dost opožděný, což otevře nový problém, že pravděpodobně zmeškáme náš poslední vlak zpátky do Ostende.
Muž oblečený v liverpoolském dresu se náhle objevil na běžecké dráze, která ohraničovala hřiště, horlivě následovaný dalším fanouškem. Po tom, co ho honili po téměř polovině hřiště byl sražen cihlou do hlavy. Pronásledující policisté chytili tohoto pronásledovatele - i když ne pronásledovaného - násilně ho odvedli z hřiště s velmi viditelnou a téměř přehnanou pevností svých až dosud lhostejných rukou. Policisté, kteří pronásledují fanouška, který pronásleduje fanouška, to je něco, co patří spíše do Show Bennyho Hilla a ne na finále Evropského poháru.
Je zřejmé, že fotbal se nějakou dobu konat nebude. Rozhodli jsme se přesunout dozadu, pryč z přeplněných tribun, abychom nabrali trochu více kyslíku. Také nám to dalo trochu jasnější pohled na ten chaos na hřišti. Dva zkoncentrované půlkruhy policistů s helmami a štíty nyní sahaly po celé délce liverpoolské sekce, přičemž na nás bezvýrazně hleděli stojíc zády k hřišti. Ať už se tam stalo cokoliv, bylo zřejmé, na koho byla za to uvalena vina. Se vší tou pozorností policie směrem k nám se zóna Juventusu stala zónou bez policie. Z italských davů se valil rytmický chorál, tisíce černo-bílých vlajek se probralo k životu. Jedna nesla pobuřující nápis 'Reds jsou zvířata'. Aniž by si někdo přinesl bílou vlajku a fix, aby byl připraven vytvořit relevantní odkaz přímo na místě, podle toho jak se události vyvinou, přinejmenším jeden Ital měl předsudky vztahující se k anglickým fanouškům.
Jen pár červených vlajek zavanulo jako odpověď, ale dosud se zdálo, jakoby nikdo neměl náladu. Velká elektronická tabule - asi ten jediný prvek na stadionu z 20.století - blikala nesrozumitelné zprávy, zatímco rozhlas blábolil nepřetržitě a nesrozumitelně. Pocit hluboké sklíčenosti a předtuchy tížil všechny kolem jako těžká promočená deka. Vše, na co jsme se tak dlouho těšili, na co jsme se připravovali se rozplynulo do lepkavého večerního vzduchu.
Do tohoto okamžiku se na opačné straně hřiště skupina fanoušků Juventusu pustila do práce a rozebírala obvodový plot. Policie, příliš zaujatá díváním se na nás, si toho buď nevšimla nebo to ignorovala. Skupina se probojovala skrz a hrnula se přes zbytky plotu. Další křik se ozval, když skupina 40 nebo 50 italských fanoušků začala utíkat po běžecké dráze směrem k našim tribunám. Sledovali jsme to mírně zmateni. Patnácti tisícový dav se necítí ohrožen skupinkou 40 nebo 50 potencionálních útočníků, ale ten večer byl stále více neuvěřitelný. Bylo lákavé zakřičet takovým tím pantomimickým stylem na policisty "Za vámi!". Hlavně když stále odmítali přesunout svůj bezvýrazný pohled z nás na Italy, kteří se blížili. Někteří z nich měli šátky se znakem Ultras - lebku a zkřížené kosti - kovbojským stylem nasazené přes obličej.
Když došli až k sedícím fanouškům Liverpoolu, tak se zastavili a začali házet kameny, mince, plechovky a dokonce i kovové odpadkové koše na přeplněná sedadla. Odpověď fanoušků Liverpoolu byla okamžitá a náhodný výběr odpadu (což zahrnovalo i získané odpadkové koše) letěl z tribuny směrem k Italům na běžecké dráze.
Většina policistů nadále ignorovala tuto zábavu ze vzdálenosti méně než 20 yardů, ale nakonec jeden nebo dva projevili menší zájem tím, že trošku odvrátili hlavy od nás k šarvátkám na hřišti. Nevšímavost skončila a začala se další komická honička na hřišti ve snaze zahnat Italy zpět po běžecké dráze do jejich teritoria, což doprovázela sprška posměšků. Bylo to jako olympijský závod 'Policie honí fanoušky' na 400 metrů. Je třeba říci, že držení se vymezených drah bylo slabé.
Do té doby byla velká část obvodového plotu na straně Juventusu pod náporem. Jelikož již nemohli déle ignorovat nepokoje, byl vyslán velký policejní kontingent. Oblečeni ve zvláštních modrých overalech a helmách vypadali spíš jako ozbrojení instalatéři než bojovníci proti kriminalitě, když kráčeli směrem k Italům. Okamžitě byli ze strany italských fanoušků bombardováni odpadky - kterých bylo nyní na ploše dostatek - a kvůli vážnému nedostatku posil se dali na rychlý a rozvážný ústup.
Očividný strach policie jen podpořil italské fanoušky, kteří se tentokrát vypravili na velkou prohlídku hřiště. Bylo jich nyní na hřišti několik stovek za branou a v penaltové oblasti. Přišly další posily spolu s vojenskými divizemi a kráčeli formálně a velkolepě na hřiště, jen aby čelili stejné letargii a nerozhodnosti svých kolegů. Bitva pokračovala, zatímco většina z nás přihlížela - v šoku, ale nějak zvláštně pobaveni touto zvrhlostí, přes anarchii až po frašku. Nebyl tam ani náznak fotbalu a my jsme stále nevěděli co se stalo nebo proč byl takový nekonečný odklad začátku hry.
Bylo zřejmé, že se pokazilo opravdu něco velkého, ale pořád jsme nevěděli co.
