Napětí mezi oběma státy trvalo už delší dobu. Více jak pětkrát větší Honduras měl o polovinu méně obyvatel než sousední Salvador. Honduras měl ekonomické problémy, které se vláda z politických důvodů snažila svalit na početnou salvadorskou menšinu, která čítala přes 300 tisíc lidí. Pravdou je, že Salvador trpěl přelidněním, a tak se jeho občané vydávali přes hranice, kde byly velké širé pláně, které ilegálně zabírali a obdělávali jako zemědělskou půdu. V Salvadoru navíc vládla chudoba, výnosy z vývozu kávy a banánů nekončily ve státní kase, ale v kapsách zkorumpované vlády.
Honduraská vojenská vláda na začátku roku 1969 na to reagovala zákonem o agrární reformě, kdy tuto zkultivovanou zemědělskou půdu salvadorským imigrantům zabrala a rozdělila ji mezi honduraský lid, to vše samozřejmě bez náhrady. Už před zabíráním půdy Hondurasem byly v zemi násilnosti proti imigrantům ze Salvadoru, jejich majetek byl ničen, docházelo k pouličním lynčům. Po agrární reformě zaplavily noviny v Salvadoru články o nespravedlnosti a násilí vůči jejich občanům žijích v Hondurasu. Salvador si začal klást nároky na tuto zabavenou půdu a toto území. A v této situaci na sebe narazila mužstva obou států ve fotbalové kvalifikaci Mistrovství světa v Mexiku.
8.června 1969 se hrálo utkání v hlavním městě Hondurasu v Tegucigalpě. Salvador prohrál 1:0 v prodloužení a na stadionu propukly nepokoje i boje. Příčinou prohry favorizovaných hostů mohlo být nevyspání salvadorských fotbalistů, které domácí fans celou noc budili tím, že házeli na hotelová okna kameny, odpalovali ohnňostroje či je alespoň budili houkačkami. Prohra Salvadoru se stala národní tragédií, kterou ještě více umocnila sebevražda osmnáctileté fanynky Salvadoru Amelie Bolaniosové, která si po utkání vpálila kulku do srdce. Jejího pohřbu se zúčastnil i salvadorský prezident, včetně ministrů i členů fotbalové reprezentace a přenášela jej národní televize.
15.června se hrála odveta tohoto utkání. Fanoušci Salvadoru své kolegy z Hondurasu ještě překonali. Na letišti čekali domácí fans s hanlivými transparenty. V hotelu, kde byli fotbalisté Hondurasu ubytováni, byla rozzuřenými domácími vymlácena okna a do pokojů naházeno zkažené maso a rozkládající se těla zvířat. Tyto fanoušky tuto noc před utkáním vedl salvadorský generál José Alberto Medrano. Fotbalisté Hondurasu nakonec uprostřed noci byli vyvedeni z hotelu a přespali na svém velvyslanectví. Noc před utkáním měla bilanci dvou mrtvých, a sedmi zraněných.
Fotbalisté Hondurasu pochopili, že jim může jít o život. Před zápasem se skrývali na utajeném místě.
Před utkáním pak organizátoři před zraky hostujících hráčů zapálili vlajku Hondurasu a místo ní vyvěsili špinavý hadr, před kterým hostující fotbalisté zpívali hymnu. Salvador vyhrál zápas přesvědčivě 3:0. Po zápase utíkali hostující fans k hranicím. Stovky jich bylo zraněno a několik i zabito. Jak řekl později nejlepší hráč a hvězda týmu Hondurasu Enrique Cardona: „Jsme strašně šťastní, že jsme prohráli. Jinak bychom už nebyli naživu“. Oba zápasy provázelo tak intenzivní násilí, že třetí zápas, který měl i zmírnit napětí, se hrál na neutrální půdě 27.6.1969 v Mexico City, a Salvador porazil Honduras 3:2 v prodloužení a postoupil na MS 1970. Den před tímto zápasem však Salvador přerušil veškeré diplomatické styky s Hondurasem a navíc jej před celým světem obvinil z genocidy.
I přes výhru Salvadoru bylo vše tak vyhrocené, že 14.července 1969 zaútočilo slabé salvádorské letectvo na některá příhraniční města včetně Tegucigalpy, centra moci Hondurasu. Nutno říci, že oba státy byly velmi chudé, a tak je tato válka vedená jako poslední, kde létala letadla z druhé světové války s pístovými motory. Honduras měl 12 bojových letadel, 8 dopravních a 5 cvičných. Námořnictvo mělo čtyři lodě a 150 námořníků. Salvador disponoval 14 bojovými letadly, 5 dopravními a 5 průzkumnými. Jejich námořnictvo mělo také čtyři lodě a 400 námořníků. A tak válka byla vedená hlavně pozemní armádou. Salvádor mohl se zálohami postavit přes 30tisíc mužů. Akce se však účastnilo 20 tisíc vojáků Salvádoru. Armáda rychle postupovala vpřed. Postoupila o 70 kilometrů na nepřátelské území a bez boje obsadila několik vesnic a pohraniční město Nueva Ocotepeque. Ofenziva se ale brzo zastavila. Spíše než odporem Hondurasu nedostatkem vlastních pohoných hmot a nedostatkem munice, byť letectvo Hondurasu uskutečnilo několik úspěšných náletů a zasáhlo palivové sklady nepřítele. Salvador dokonce používal na bombardování Hondurasu bežné civilní letadla, přičemž byly bomby zhazované ručně z okének.
Honduras mohl nasadit v celé válce 12 000 mužů. Navíc během války se zjistilo, že některé prapory Hondurasu existují jen na papíře. To byla vážná chyba v celém systému, která v moderní armádě nemá obdoby. Peníze vyčleněné na chod těchto fiktivních jednotek končili v kapsách zkorumpovaných velitelů.
Celá válka netrvala dlouho. Do akce se zamíchala Organizace amerických států (OAS), která donutila Salvador celou relativně úspěšnou akci zastavit. Dohoda byla podepsána v noci 18.července poté, co Honduras Salvadoru zaručil bezpečí salvadorských občanů a co OAS pohrozil sankcemi. Přesto Salvador pobyt svých vojsk na nepřátelském území protahoval a tak salvadorští vojáci opustili území až 29.července. Nakonec poslední nepřátelský voják opustil území Hondurasu až 2.srpna 1969.
Válka asi nakonec neměla vítěze, i přes převahu Salvador musel ustoupit, a navíc se z Hondurasu vrátilo na jeho území 60-130 tisíc emigrantů. To znamenalo pro už tak vetchou salvadorskou ekonomiku tvrdou ránu a vedlo k velkým sociálním problémům, které vyústily do občanské války, která trvala od konce sedmdesátých let až do roku 1992. A tak zatímco při Fotbalové válce zemřelo na straně Hondurasu 1200 mrtvých vojáků a na straně Salvadoru 900 vojáků, při občanské válce zemřelo přes 75 tisíc Salvadorců.
{youtube}FVshtHUysBc{/youtube}
