FK Volyn Lutsk x FK Dnipro Dnipropetrovsk (2:3, Premier League, 4 000 diváků)
Přípravy na cestu do Lutska probíhají již den před zápasem, kdy přemýšlíme, jak se do města vypravíme. Po zralé úvaze volíme taxi, protože se zdá být nejkomfortnější a v neposlední řadě cenově dostupné. Obcházíme drožkáře s většími auty u lvovského nádraží a ptáme se na cenu pro šest osob za cestu tam, zpět a dvě hodiny čekání. První říká cenu kolem 1.800 hřiven (1 UAH = ca. 1 CZK), druhý asi 2.000 a poslední na nás vybaluje cenu 3.000. Po vysmání se mu a cestě zpět k prvnímu taxikáři, nás ještě zastavuje a ptá se, kolik bychom si představovali. Říkáme, že tak polovinu. Bez problémů a dalšího vyjednávání souhlasí. Vyměňujeme kontakty a druhý den v 13:00 hod. nás opravdu dle domluvy vyzvedává u hostelu. Cesta do nedalekého Lutska trvá po ukrajinských silnicích nekonečných 2,5 hodiny. Pekelná jízda v polorozpadlém tranzitu bez pásů s prasklým předním sklem po okrskách mezi volně pobíhajícími krávami mě budí dodnes.
Zápas začínající v 16:00 krásně stíháme a zakupujeme lístky na tribunu za 30 hřiven. Při vstupu do objektu stadionu nás vítají tagy s runami a hákovými kříži. Vchod do sektoru hlídají dva nezletilí sekuriťáci a asi osm fízlů v celkem směšném mundůru s placatými čepicemi. Žádné šacování se nekoná a tak se v klidu můžeme usadit na protilehlé tribuně Avanhard Stadium (kapacita 12.000). Domácí kotel čítá kolem 250 lidí shodně oděných do bílých triček, a je vyzdoben čtyřmi zástavami. Hostů dorazilo z dalekého východního Dnipropetrovska (přes 1 000 km) kolem 70 fans; z toho minimálně 20 ks zlobivců, jejichž ekipa stojí zpočátku – asi do 30. minuty – separovaně od zbytku kotle. Sektor je ověnčen úctyhodným počtem 16 vlajek. Začátek zápasu je velmi vlažný. Support není dobrý ani z jedné strany. Z hostujícího sektoru vylítne pouze pár petard. Za zmínku stojí snad jen společné pokřiky „Sláva Ukrajině, Sláva hrdinům“, kdy Dnipro začíná a zbytek stadionu odpovídá. Fotbal strašný, a proto se bavíme především pozorováním pikniků na tribuně, kde nás nejvíce zaujímá jeden namol nalitý chlápek, snažící se asi dvacet minut vytáhnout mobil z kapsy a trefit se křupkama do úst. Úsměv nás přechází v momentě, kdy nám dochází, že je to otec asi šesti letého kluka, za kterého by měl mít tak nějak zodpovědnost. Nuda končí společně s poločasem. Po vstřeleném gólu domácích ve 42. minutě se v kotli Volyně rozhoří mnoho velkých černých dýmovnic a několik rací. Efekt to dává výborný a ultras evidentně ožívají. Do konce první půle jedou dobrý doping a svým způsobem je škoda, že je za tři minuty utne rozhodčí odpískáním přestávky.
O poločase se vydáváme obhlídnout občerstvení, ale jsme zklamaní nabídkou pouhých slunečnic v pytlíku (momentálně velký hit na polských a ukrajinských stadionech – hrůza) a prapodivné „pizzy“ (?) v zapařeném sáčku. Trochu s úžasem a trochu žárlivě se díváme po fanoušcích vybalující svačinu z domova.
Na druhou půli měníme sektor a usazujeme se v oblouku za bránou, nalevo od domácího kotle. Po vyrovnávací brance Dnipra ve 47. minutě to začíná žít jak na hřišti, tak na tribunách a je se na co dívat. Domácí vytahují mávačky a hosté po další vstřelené brance odpalují race a petardy. Přibližně v 70. minutě se v kotli Lutska začínají odehrávat scény, jaké již dnes na západo- a středoevropských stadionech nejsou běžně k vidění. Celý kotel začíná hajlovat s pokřikem „Si.g H.il! Rudolf Hess, Hitlerjugend, SS!“. Chvíli poté je spatřen a z tribuny „vybučen“ černoch se šálou FC Volyně. Posledních deset minut zápasu se odehrává za příšerné průtrže mračen (krytá je pouze část hlavní tribuny). Fanatici v sektorech „na stání“ se začínají bavit po svém; svlékají trika, dávají si cvičné fighty banda x banda mezi sebou a odpalují poslední zbytky pyra. Bouřka je i na hřišti. Po nějakých penaltách a jiných šílenostech nakonec zápas končí výsledkem 2:3 a domácí přelézají plot a vrhají se na hřiště za hráči. Jednalo se o poslední domácí zápas v sezóně, tak se chtěli asi jen rozloučit. Čekáme, jestli se někdo náhodou nerozeběhne směrem k hostům, ale nekoná se tak. Po dobu války na východě Ukrajiny stále platí příměří mezi chuligánskými skupinami.
Celí skrz na skrz promočení se vydáváme na zpáteční cestu do Lvova a spokojeně se shodujeme, že zápas předčil naše očekávání. Těšíme se na druhý den, kdy jsou v plánu hned dvě utkání.
LKS Pogoń Lwów x FK Bory Borynicze (0:1, IV. liga, ca. 250 diváků)
Po představení, které jsme viděli v Lutsku nám bylo jasné, že to samé očekávat na čtvrté lize nelze. A nemýlili jsme se. LKS Pogoń Lwów však za návštěvu stál. Jedná se totiž o jeden z nejstarších, a svého času nejoblíbenějších a nejúspěšnějších polských klubů (město Lvov bylo mezi světovými válkami třetím největším městem polské republiky; k Ukrajině patří až od roku 1945). Klub byl založen již v roce 1904 a 5x po sobě se stal mistrem polské ligy (r. 1922, 1923, 1924, 1925, 1926). S počátkem druhé světové války v roce 1939 přišel i konec sportovního oddílu. Znovuobnovení se dočkal až v roce 2009. Od té doby hraje čtvrtou nejvyšší ukrajinskou soutěž.
Najít stadion, respektive hřiště Pogoně nebylo vůbec jednoduché. Na žádné mapě není hřiště označené a webové stránky klubu jsou tak strohé, že se na nich nenachází žádná informace s popisem trasy k domácímu statku. Místní cestu znají a nikoho asi ani nenapadlo, že by se tam nějací blázni jinak chtěli podívat. Vše vyřešil až jeden kolega z naší skupiny, který už v týdnu před tour zkontaktoval po mailu sekretáře klubu a ten mu nadšeně nadiktoval adresu.
Svatostánek LKSu se nachází v jedné z klidnějších lvovských čtvrtí, přímo mezi domy. Je tvořen ne úplně precizně posekaným a nalajnovaným hřištěm a asfaltovým oválem kolem něho (pár hráčů nemělo zrovna blažený výraz, když na něm zakončili svůj skluz). Dále se na místě nachází betonová tribuna o třech řadách sedaček a takový menší baráček, sloužící jako šatny.
Na zápase bylo přítomno zhruba 250 diváků, z drtivé většiny příznivci FC Bory. Pravděpodobně se jednalo o příbuzné nebo kamarády hráčů. Mimo hlasitého pokřikování a takového prapodivného tleskání, připomínající sjezdy Ústředního výboru Komunistické strany, se jiný support nekonal. Za zmínku stojí ještě snad jen partička slečinek, stoprocentně přítelkyň fotbalistů, které se okamžitě po svém příchodu stávají fokusem pozornosti zbytku návštěvníků, tvořených převážně working class pány.
Zápas (nelze říct, že vyloženě špatný – poctivá venkovská kopaná bez simulování) končí prohrou domácích o jednu branku. Posledních patnáct minut jsme však již neviděli na vlastní oči, poněvadž opětovný liják nám tentokrát zlomil morálku a pokořeně vyhnal na pivo a sušené ryby do nedalekého stánku za stadionem. Od něj si pak následně voláme taxi a ve složení 1 řidič + 1 spolujezdec vepředu + 3 spolujezdci vzadu + 2 spolujezdci v kufru valíme přes celé město na poslední zápas naší expedice; šlágr první ligy mezi Karpatami Lvov a Shakhtarem Donetsk.
FK Karpaty Lviv x FK Shakhtar Donetsk (1:2, Premier League, 4250 diváků)
Na utkání 25. kola přijíždíme taxíkem asi hodinu před výkopem. Zápasy Karpat i Shakhtaru se momentálně odehrávají na stejném stadionu ve Lvově; v nově – před EURO 2012 – zrekonstruovaném Arena Lviv Stadium (kapacita 28.051 diváků). Stadion je to bez debat hezký, s moc dobrou akustikou. Zarážející a až do nebe volající však bylo okolí arény, které až nápadně připomínalo oblast jaderné elektrárny Černobyl. Rozbité betonové kvádry jako příjezdová cesta, všudypřítomné rozrostlé keře, plevel, škvárová parkoviště s metrovými kalužemi a bahnem (kromě VIP parkingu…) apod. I zde se ukázalo, že jakmile skončí nějaká hurá akce (jako v tomto případě ME), tak zájem o další kultivaci a finanční prostředky jednoduše nejsou. Již není třeba politicky živit výkladní skříň státu na tomto místě a Potěmkinovy vesnice se přesouvají jinam. Však třeba v Soči o tom také něco vědí.
Při cestě ke kasám začínáme potkávat části ekipy místních raubířů a v našich řadách začíná narůstat mírná nervozita, protože naše skupinka je kromě mě tvořena výhradně Poláky. A jak mnozí ví, vztahy na trase Polsko – Ukrajina nejsou zrovna vřelé (ve Lvově to platí dvojnásobně). Nechceme na sebe poutat přílišnou pozornost, a proto se pokorně rozdělujeme na dvě party po třech lidech. Zakupujeme vstupenky na protilehlou tribunu v rozmezí 80 – 130 hřiven a v přítomnosti postávajících fans mezi sebou komunikujeme anglicky.
Vstup na stadion už neodsýpá jako v Lutsku a jsme, stejně jako všichni ostatní, podrobeni poměrně přísné kontrole. Po příchodu na tribunu míříme ke stánku s občerstvením, kde zakupujeme nějaké to pivo a bagety. Cena je na ukrajinské poměry docela přemrštěná, ale tak už to na moderních stadionech bývá.
Začátek zápasu je opět takový nemastný neslaný. Domácí kotel čítá kolem 500 hlav. V hostujícím sektoru se schází přibližně 70 neradikálních fanoušků oranžovo-černobílých. Vyvěšují pár vlajek, především národních. Od 10. minuty začínají domácí fandit a nutno uznat, že dost dobře. Do supportu se zapojuje celý sektor a opticky vypadá velice sehraně. Zmíněná dobrá akustika vše jen podtrhuje. Během poločasu se začínají první řady, tvořené mladými a neklidnými aktivními lidmi evidentně trochu nudit a odpalují „bez příčiny“ pár červených rací (jedna dolétla až do vápna) a petardy. Probíhají i nějaké skupinové fotky a je celkem dobře vidět, že onen na první pohled jednotný kotel je ve skutečnosti tvořen větším počtem band, přičemž některé se navzájem spíš ignorují. Ke konci první půle proběhla v sektoru i nějaká ta férovka.
Poločas končí 1:0 a pauza je vyplněna zajímavou kulturní vložkou, kdy bez přehánění asi 250 lidí z domácího kotle prohání po ochozu stadionu 1 fotografa a 2 sekuriťáky (!). Fotograf běžel skutečně jako o život před davem, který ho chtěl z nám neznámého důvodu zlynčovat. Ochranka něco zinkasovala za něj, ale nedopadli tak hrozivě, jak mohli. Po celou dobu této scénky je po vnitřním obvodu stadionu přítomna policie, která jen poslouchá jakési výkřiky ve vysílačkách, a nehnou se s rukama v kapsách z místa. Fotograf se zamyká na záchodě a po nějaké době vidíme cca třicet blýskajících se helem těžkooděnců, kteří dorazili asi z venku. Estráda končí a celý dav se v klidu se zdviženými pravicemi courá zpět do svého sektoru. Docela jsme si oddechli, když jsme se dovolali našemu kamarádovi, fotografovi z To My Kibice, který nám potvrdil, že oním Forrestem nebyl on.
Jak už to tak evidentně na Ukrajině bývá, druhý poločas je o poznání zajímavější, než první. Domácí, nabuzeni poločasovými aktivitami, fandí moc dobře a vytahují velký černý nápis, kvalitně podsvícený žlutými hirošimami. Stejně jako v Lutsku, i na Karpatech se hojně mávalo na letadla. Přes 300 lidí s nějakou písní na rtech, zakončenou výkřikem „Si.g H.il“ ukazuje směrem ke slunci a nikdo se nad tím nijak nepozastavuje.
Ke koci zápasu se u domácích chystá druhé choreo, kdy je z horní galerie stažena sektorovka PRIDE. Doprovodná pyroshow přichází akorát v době, kdy je na hřišti v 88. minutě odpískána penalta pro Shakhtar, která de facto znamená obrat v zápase a výhru hostů 1:2. Race začínají lítat do desítky, kde se právě vše chystá na pokutový kop, což znamená přerušení zápasu. Chvíli po penaltě je zápas ukončen. Ultras jsou slušně rozjetí a schytávají to úplně všichni. Brankář Karpat se jde s kotlem rozloučit, tleská jim nad hlavou, sundává dres, háže ho do sektoru a vzápětí je mu vrácen zpět…
Po konci zápasu a spatřenému představení se naše parta rozděluje pro jistotu už na tři skupinky po dvou lidech s instrukcemi, že budeme-li podrobeni výslechu, komunikace opět bude probíhat výhradně anglicky nebo česky. Vše dopadá v klidu, nastupujeme do trolejbusu a jedeme zapít zážitky do centra (flaška vodky v průměru za 60 hřiven – netřeba nic víc dodávat).
Vydařený ultraweekend, pohoda… Ještěže je ten fotbálek, to si člověk vždycky tak krásně odpočine…
Serdeczne pozdrowienia dla braci, uczestników tour!
Autor: článek došel na mail
