Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se začalo jezdit pravidelně na všechny výjezdy. Tím jsme se u mnohých stali trnem v oku. Vztahy mezi fans se začaly vyhrocovat. Největší nenávist jsme měli vůči fans Sparty, Žiliny a Olomouce. Do roku 1983 jezdili na všechny výjezdy také sparťané. V tomto roce skončila právě při zápase se Spartou pětiletá série domácí neporazitelnosti Baníku. Baník prohrál 2:0 a odnesli to právě fans hostů, kterých přijelo asi 300. V ulicích u hlavního nádraží na ně číhala velká banda baníkovců. Vyběhli na sparťany a strhla se jedna z největších rvaček ostravského fotbalu. Sparťané, kteří nestačili utéct, dostali slušnou nakládačku.
Další akci baníkovci udělali při návratu sparťanů ze zápasu v Žilině. Na nádraží ve Vítkovicích na ně čekalo vyzbrojené komando. Naběhli do vlaku, během pěti minut vyřešili pár kupéček, zabavili vlajky a zmizeli. Tím začala velká válka Baník - Sparta. Před tímto incidentem byla rozpoutaná taky, ale v daleko menším měřítku. Díky tomu přestali jak sparťané tak i slávisté a bohemáci na Bazaly jezdit. Nás na Spartu jezdilo pravidelně minimálně 500, byly dokonce i dvoutisícové výjimky. Byly to legendární výjezdy, na které se všichni těšili celý rok. Velká část chacharů tehdy foukala toluen a podle toho také výjezdy vypadaly. Na konci osmdesátých let také pozvolna začala družba se Spartakem Trnava.
Nervalo se to jen se Spartou. Památné jsou hlavně výjezdy na Slovan, do Žiliny, Bma (do Ostravy jich jezdilo na tisíc), Dunajské Stredy, Považské Bystrice nebo do Olomouce. Velké střety byly také při zápasech evropských pohárů. Především s Ferencvarosem Budapešť, kdy při bitce vypnuli reflektory a po rozsvícení byli Maďaři pryč. Za zmínku stojí i zápasy s Dynamem Berlín (v Berlíně 3000 chacharů), Galatasaray Istanbul a interpohárový zápas s Chemie Halle hraný v Novém Jičíně. Naše policie vrátila celý vlak Němců zpět do vlasti. Ti, co přijeli, však byli taky dost dobři. Historicky největší potyčky se v Ostravě odehrály měsíc před listopadovou revolucí při zápase s Dynamem Kyjev. Z Kyjeva dorazilo přes 1000 fans a přítomno bylo i mnoho sovětských vojáků.
Naše kralování ve federální lize pokračovalo ještě tři roky po revoluci. Nadále byly skvělé výjezdy na Spartu. Při jarním zápase v roce 1991 probíhaly od rána na různých místech Prahy potyčky, které vyvrcholily incidentem, jenž odnesl jeden chachar pobodáním. Na podzim jsme na Spartě hráli znovu a zápas s mnoha zraněnými připomínal dělostřelecké manévry. První jarní kolo 1992 jsme hráli v Dolíčku se Slávií a dorazilo nás asi 700.
Po rozpadu federace se v našich řadách začala projevovat krize. Starší výjezďáci přestali chodit do kotle a ten se tím v podstatě rozpadl. Na podzim 1993 se to začalo projevovat i na výjezdech. V říjnu jsme sice celkem s úspěchem zvládli potyčku s tehdy silnými Budějovičáky, ale při zpáteční cestě nás v Praze čekali spart'ané. Byli jsme rozprášeni po celém nádraží. Někteří utekli, zbytek byl dobit. Po čtrnácti dnech, když jsme hráli na Bohemce, se nám v metru zdařila odveta. Spart'ani dostali co proto, někteří dokonce utekli do tunelu metra. Naštěstí zrovna nic nejelo.
Největší potupu jsme si protrpěli na velikonoční pondělí 1994. Na Slavii nás přijelo asi 80. Před zápasem přišlo do našeho sektoru asi osm Pražáků, ale postavil se jim zhruba stejný počet chacharů, zbytek couval. Ve druhém poločase naběhli již ve větším počtu a většina z nás se dala na útěk přes plot na hřiště. Ostatní zůstali nečinně stát v sektoru. V sedmdesáté minutě jsme byli odvezeni ze stadionu. Tohle vše se událo v přímém přenosu! Po tomto zápase někteří starší výjezďáci prohlásili, že s výjezdy končí.
Následující dva roky se sice stále jezdilo všude ve velkém počtu, ale když se hrálo v Praze, většina tvrdila, že nemá peníze. Na Slávii nás bylo jen 20 a 25, na Bohemce 40 a na Spartě 50 a 90. V této době se na Bazalech začali střidavě objevovat v malých skupinkách sparťané, jednou dokonce i slávisté a Olomoučáci. Proběhlo také dvouleté epizodní přátelství s fans Boby Brno.
Na jaře 1996 přišlo vzkříšení, když se na výjezdech objevili noví, schopní lidé a přidali se k té hrstce věrných z doby nedávné. Na výjezdech jsme vystupovali sebevědoměji a dali o sobě mnohde slyšet. V říjnu byla uzavřena nová družba s polským GKS Katowice a mnoho chacharů začalo rychle uplatňovat praktiky okoukané v Polsku, kde je fans scéna daleko tvrdší. Naše sebevědomí se hned projevilo na výjezdech. Na Viktorce Žižkov nás bylo přes 150, na Spartě 350, v Brně 300 a v Olomouci jsme se postavili policii tak, že ujížděla auty pryč od nás. V poločase jsme šli navštívit sektor domácích hool's, kteří se nám velmi zdatně postavili.
Podzim 1997 znamenal náš definitivní návrat zpět na český trůn. Kromě klasických zápasových potyček se rozmnožily vyhledávací akce na různých nádražích nebo dojíždění za protivníkem do jiného města. Vymizely nesmyslné demolice cizích měst či vlaků a veškerá energie se soustředila na bitky. V poslední sezóně, kdy nás např. na Spartu přijelo 412 se chachaři účastnili i několika akcí v Polsku a na Slovensku. Ve velkém počtu se začalo jezdit i na reprezentaci.
Jaro 1999 znamená pro ostravské chuligány velký křest ohněm z důvodu rozsáhlé policejní represe vůči nim.
Autor: Č.N.L. (Baník) s pomocí vyprávění starších fans
převzato z Football Factory č.4
Pro zájemce: jednotlivá čísla FOOTBALL FACTORY v tištěné podobě lze stále pořídit za zvýhodněnou cenu. Kontakt:
