O historii chuligánství se již napsalo mnohé. Divácké násilí okolo fotbalu se dá vysledovat do dob dávných, dá se říct, že emoce provázely sport od jeho počátků. Fotbal ve 14.století provázely boje ve vesnicích a městech, ve kterých docházelo k plěnění, rabování i zabíjení. Bylo to až tak drsné, že to museli králové zakázat výnosem a díky tomu se o tom z historických análů dozvídáme. Nemusíme se dívat jen do Anglie 14.století, ale i do pozdějších dob. V kolébce chuligánství probíhaly násilnosti už od roku 1880, a byly podobné mírou i rozsahem těm, které známe z Anglie z let 70. a 80. století dvacátého, kdy skupiny mladíků v souvislosti s fotbalem a klubem ohrožovaly celé městské čtvrtě, praly se mezi sebou, útočili na hráče soupeře, na rozhodčí, útočili holemi či kameny.
V tomto článku se můžeme zkusit zaměřit na historické paralely moderního chuligánství posledních let, na domluvené hromadné bitky. Mezi chuligánské evropské velmoci domluvených bitek patří bezesporu Rusko. A nutno říct, že pěstní souboje mají mezi Slovany svou dlouhodobou tradici.


Pěstní souboje byly v Rusku oblíbenou zábavou už od středověku a konaly se obvykle v určitá období - od Masopustu (únor/březen) do Trojice (květen/červen) někdy od Vánoc (od 25.12.) do Petrova dne (29.6.). Slované byli po Evropě známí jako stateční bojovníci, války v Rusku byly velmi časté. Malé ruské děti tak byly vychovávány na boj od mala pomocí her, kdy se hrál například "Král hory" (kdy jeden drží vrch kopce a ostatní se snaží dostat na jeho místo a hocha na vrchu shodit dolů) či další hry. Když menší děti dospěly, hra se přeměnila ve skutečný boj, kterému se říkalo "Kulačnyj boj", tedy pěstní souboj.

 

Už v roce 1048 jsou o něm zmínky v kronikách. Boje byly vedeny na tři způsoby. Buď "odin na odin" (jeden na jednoho), nebo "scepljalka-svalka" (banda lidí, kdy všichni bojují proti sobě - což byla nejstarší forma tohoto boje), a nebo "stěnka na stěnku" (od zdi ke zdi, která je velmi podobná chuligánské akci "banda na bandu"). Nás z historického hlediska bude zajímat tato poslední forma, která ještě probíhala v početních formátech: ulice na ulici; vesnice na vesnici; předměstí na předměstí. V létě tyhle bitvy probíhaly na náměstích, v zimě na zamrzlých jezerech. Do boje se zapojovali jak obyčejní lidi, tak i kupci, tedy i bohatší vrstva.
Bitva "stěnka na stěnku" byla rozdělena na tři etapy: v první bojovali mladíci, po nich svobodní mládenci a po nich už dospělí muži. Bitva měla svá pravidla, nesměl se bít ten, kdo ležel, kdo se krčil, a nesmělo se chytat za oblečení. Vítězství brala ta strana, které se podaří protivníka zahnat na útěk nebo ho aspoň zatlačit. Každá skupina měla svého "vůdce", který byl vzadu na konci místa vyhrazeného k boji, který určoval taktiku bitky. V těchto rvačkách bylo dovoleno mlátit se jen do horní části těla (trupu) a hlavy, za nedodržení byly přísné tresty. Při těchto bojích docházelo k různým zraněním, někdy i smrtelným. Tyto rvačky zkoušela církev i vládci několikrát zakázat, ať už ve 13.století, a od 17.století se o to snažili až do století dvacátého. Vymýtit se tyto bitky povedlo až v roce 1917 bolševikům. Ale v posledních desetiletích se ruští chuligáni vrací ke staleté tradici.



Domluvené skupinové bitky nebyly ve středověku jen na Rusi. Příliš se dnes neví, že původní rytířské turnaje nebyly soubojem dvou soupeřů, tak jak to známe z romantických knih a filmů, ale v boji stály proti sobě dvě skupiny rytířů. V čele každé skupiny stál feudál, který skupině velel. Dále následovali jeho rytíři, nebo rytíři, které za tímto účelem najal. Po nich pak v hierarchii stáli štítonoši či panoši, korouhevníci a bakaláři, tedy „rytířští učni“. Turnaje se odehrávaly téměř nepřetržitě, každý týden, jen v době Vánoc a Velikonoc nastal klid.

Průběh turnaje připomínal dnešní chuligánské bitky. Jednotlivé týmy se setkaly v boji v přesný den a čas. Místo souboje – "champ" – však bylo ohraničené, ale neupravené a záměrně plné překážek – křoví a stromů, stodol, vinic a příkopů, někdy byla součástí herního pole i celá vesnice. Herní pole připomínalo bojiště. Cílem bylo najít si v druhé, nepřátelské skupině rytířů konkrétního protivníka a pak společným útokem zahnat toto druhé mužstvo na útěk. Úkolem turnajového rytíře bylo porazit co nejvíce protivníků a především jich co nejvíce zajmout, jelikož turnaj byl pro bojovníky nejen zábavou, ale i zdrojem příjmu. Vítězi patřila zbroj zajatého a výkupné za jeho osobu. Nejobávanější rytíři se tak snažili zajmout toho nejbohatšího z druhé družiny, který byl ale většinou nejvíc chráněn svými druhy.
Jak se postupem času zjemňovaly mravy rytířů, zjemňoval se i způsob vedení rytířských turnajů. Ve vrcholném středověku už bojovali proti sobě jen dva soupeři, kteří si už záměrně nezasazovali tvrdé, často smrtelné rány, které byly časté v raném středověku.


Jak je zkrátka vidět, fotbalové chuligánství doprovází fotbal od jeho prvopočátků, a domluvené bitky jsou zakořeněné v kultuře tohoto kontinentu a v mužích už po tisíc let. A to zde ani nezmiňujeme souboje mužů z prvních Olympiád v Řecku staré téměř 2800 let.

 


Zdroje:
https://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%9A%D1%83%D0%BB%D0%B0%D1%87%D0%BD%D1%8B%D0%B9_%D0%B1%D0%BE%D0%B9
http://www.videodrak.ru/publ/stati/kulachnye_boi_v_rossii/38-1-0-3963
http://cs.wikipedia.org/wiki/Ryt%C3%AD%C5%99

Additional information