Naše živá vystoupení byla jedno velký bitevní pole. Nakonec nám zakázali hrát na všech univerzitních kolejích a v každym Odeonu po celý zemi. Další horký chvilky přišly na řadu v Electric Ballroom v Camdenu, severnim Londýně. Už jsme tam předtim hráli, ale tenhle večer se změnil v peklo – na místě bylo celý ICF.

Zůstali jsme vevnitř a týpek, kterýho sme si předtim nevšimli se kolem nás prosmejk. Tahal mě za bombra a s prskánim na mě vyjel tim jejich strašnym dialektem: „Vole, děte do píči, vy zkurvený Cockneyský bastardi.“ Stojim, dívam se na tohodle sráče a najednou další vytáhne vysouvací nůž na koberce a švihne s nim po Kevinovi. Obličej mu minul asi o centimetr.

O tejden pozdějc jsem už byl členem Cockney Rejects. Skupinu dal dohromady Mickův brácha Jeff Stinky. Do tý doby jsem v životě na kytaru nehrál - akorát jsem ji držel v ruce při zvukový zkoušce pro Sham. Nakonec jsem skončil u baskytary. Řikal jsem si, že to bude jednoduchý, jedním prstem nahoru, dolů - a jdem na věc.

Pak vyšla nahrávka od Cock Sparrer "Running Riot". Na obalu byl obrázek fotbalový bitky, který se účastnili fanoušci Man United. Obal jako byl tenhle mi připadal, že daleko víc seděl k tomu o čem punk opravdu byl. Málokoho ve skutečnosti zajímaly texty skupin zpívajících o zbraních v Kensigtonu nebo problémech v Nikaragui. Byly to první záblesky toho čemu se pozdějc začalo řikat Oi! - nefalšovaný punkový hnutí dělnický třídy. Ten obal Running Riot se dneska prodává za cenu okolo dvou set liber!

Žádný z těhle lidí nebyli náckové. Většina z nich se o politiku nestarala vůbec, kromě toho, že volili (když už se k tomu obtěžovali) Labouristy. Což pocházelo spíš než z politickýho přesvědčení, z jejich společenskýho zařazení. Zanedbatelný procento se hlásilo buď k extrémní pravici nebo naopak levici. Už z podstaty byli přirozený konservativci. Věřili hlavně v sebe samotný. Byli patrioti a byli pyšný na příslušnost ke svý společenský třídě a na svou kulturu. Vypadali dobře a oblíkali se kvalitně.

Příběh toho jak se kluci z tribun dostali do hudebního průmyslu můžou nejlíp vyprávět tři lidi. Hudební kritik Garry Bushell, fanoušek Lol Prior a člen skupiny Vince Riordan. Je málo známý, že sloupkař Sunday People TV a fanda Charltonu Garry Bushell byl přímým účastníkem zrodu Cockney Rejects. Přečtěte si jak vzpomíná na léta strávený s kapelou:

Pobouření a emoce, který provázely bitvu na trajektu, byly rozmáznuty přes titulní stránky novin. Věděli jsme jak tisk nahlíží na tento incident a později jsme zjistili i jak se na to dívá soud. Ale co si o tom myslí ty dvě skupiny fanoušků, který se přímo zúčastnily? Terry Sherrin vzpomíná na hádku na Old Traffordu...

Mý suchý oblečení na benga asi nějak dobře zapůsobilo, jelikož se starali jen o ty, který prozradilo mokrý ošacení. Nakonec bylo k výslechu předvedeno jen šest nebo sedm lidí z naší bandy.

Boj byl ve fázi nekonečný rvačky a Swallow si vzpomíná, že doprostřed celýho tohodle pekla najednou přišel doktor:

"Přijel nahoru výtahem, v klidu vystoupil a představil se. Řekl nám, že bychom měli s celou tou šíleností přestat a zeptal se kdo potřebuje ošetřit. Jeden z nás mu na to odpověděl: „Polib si! My jsme v pořádku! Měl by si radši jít a zkontrolovat JE!“

Big Ted popisuje jeho dojmy z bitky:
"Jak jsem to přežil, nikdy nepochopím. Když Andy doběhl zpátky do baru s celym tim Manchesterem v zádech, tak první věc co jsem viděl, když jsme se vyhrnuli ven, byl Taffy právě trefenej lahví do obličeje a kolem dvaceti magorů z Manchesteru snažících se dostat dovnitř a lynčujících Taffyho.

Po narážce na Plaistow ještě víc zhoustla atmosféra, protože spousta z nich musela bejt přímejma účastníkama toho masakru. Pár z nich se vydalo směrem ke mně, já jsem ale dál postával na schodech a pouštěl si hubu na špacír: „Stůjte! Kolik z vás je z Manchesteru? Rozdám si to s každým kdo je opravdu od tam tuď.“ Tohle jim na chvíli zavřelo klapačky.

Rozhodli jsme se jet první třídou, protože kdyby se náhodou Účka o něco chtěli pokusit, mohli by tak přijít jen z jednoho směru. Jak jsme se trousili podél vlaku k prvním vagónům, Manchester už nastoupenej, naklánějící se z oken na nás pokřikovali a ječeli co že se s námi chystaj provýst.

Additional information